Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za záhadami soch Moai - Velikonoční ostrov

Za záhadami soch Moai - Velikonoční ostrov - Rapa Nui - Te Pito o Te Henua

Text a fotografie: Otto Horský

Behind the mysteries of Moai statues -  Easter Island

Detrás de los misterios de las estatuas Moai - Isla de Pascua

   Pokud cestujete do Chile, určitě nezapomeňte navštívit Velikonoční ostrov. Je to celkem jednoduché, jen si musíte zajistit letenku ze Santiago de Chile do Easter Island již v Evropě, rozhodně ne až na místě. Lety na Velikonoční ostrov jsou z ekologických důvodů a kvúli ochraně  přírody velmi limitované, snad jen dvě letadla týdně. Celkem navštíví každoročně tento ostrov jen 80 000 lidí. Zájem je obrovský,  my jsme měli letenky zajištěny asi rok předem. Jejich cena tam a zpět byla 783 EUR.  Vzdálenost ostrova od jihoamerického kontinentu je kolem 3700 km. Letadlo společnosti LAN AIRLINES  ji uletí asi za 5 hodin. Je to jeden z nejizolovanějších kousků pevniny na světě. Další nejbližší obydlený ostrov Pitcairn  je ve vzdálenosti 2075 kilometrů. S málokterým místem na světě je spjato tolik mýtů a záhad, jako právě s Velikonočním ostrovem. Protože jsme byli očekávanými hosty, dostali jsme hned po příletu kolem krku květinové věnce  z květů tiare a byli přepraveni do hotelu Cabaňas Rapa Nui Orito nedaleko od letiště. Ubytování v přízemní dřevěné budově typu bungalovu bylo velmi příjemné a osvěžující, pohled na noční oblohu zcela posetou hvězdami pro nás Evropany přímo neskutečný. Můj jednolůžkový pokoj včetně snídaně stál na jednu noc 86 USD, třílůžkový pokoj pro zbytek účastníků 160 USD. Protože jsme na prohlídku ostrova neměli více času než odpoledne po příletu a druhý den dopoledne do odletu, pronajali jsme si za 80 USD poloterénní automobil a  navštívili a zdokumentovali všechny významné archeologické a přírodní skvosty.Mě jako inženýrského geologa zajímaly zejména otázky spojené s výrobou a přemísťováním záhadných soch Moai. 

   Velikonoční ostrov je místními domorodci nazýván Te Pito o te Henua, což znamená Pupek světa, nebo také Rapa Nui – Velká země. Tedy, v žádném případě se o velkou zemi nejedná, neboť celý ostrov má jen 163 km2 a počet obyvatel dosahuje podle posledního sčítání  jen 3791. Z tohoto počtu je 60% původních Rapanuiců, kteří jsou podle posledních výzkumů polynéského původu. Zbylých 40% tvoří zejména přistěhovalci z Chile. Obyvatelé jsou křesťanského vyznání a hlásí se ke katolické církvi. Na Velikonočním ostrově je skoro 100% gramotnost a dá se říci, i slušná úroveň znalostí o světě a dobrý stupeň kulturní vyspělosti. Dokonce se nám při večeři v hlavním městě v  Hanga Roa přihodila následující zajímavost: Dali jsme se do řeči s majitelkou restaurace a zeptala se nás zdvořile, odkud pocházíme. Když jsem odpověděl, že jsem z České republiky, s údivem zakroutila hlavou a sdělila nám, že její syn právě přiletěl z Prahy, kde několik měsíců studoval na filmové akademii. „Nevěříte“? Odběhla a sundala se stěny papírovou stokorunu, kterou jí syn přivezl jako dárek. Skutečně, svět je dnes opravdu malý. Na ostrově všichni mluví úředním jazykem, jímž je španělština, domorodé obyvatelstvo však mluví i původním jazykem rapanui, který se snaží udržovat jako kulturní dědictví.

   Velikonoční ostrov leží v Tichém oceánu ve východní Polynésii a je spravován státem Chile. Je vulkanického původu, několik vyhaslých vulkánů vystupuje nad zvlněný terén ostrova, většinou pokrytý travnatou plání, sem tam i jiným keřovitým porostem nebo občasnými  palmami. S vulkanickým původem ostrova jsme se seznámili pohledem do 300 metrů hlubokého  kráteru Rano Kau. Pro mě jako geologa to byl opravdu neobvyklý zážitek. Většina původních lesů a stromů byla již dávno vykácena původními obyvateli. Nejvyšší horou je Maunga Terevaka s výškou 507 metrů. Pobřeží je lemováno strmými útesy, v jednom ze zálivů je nádherná jemně písčitá pláž Anakena, Ahu Togariky, chráněná řadou soch Moai. Když jsme tento záliv navštívili, před sochami stála místní policistka a dala se semnou  do řeči. Vysvětlila mi, že každoroční vítr během bouří pohybuje pískem a minulý rok byly Moai v tomto místě skoro zcela zaváty. Kolik soch dosud zůstává pohřbeno, ani sami nevědí. Klima na ostrově je mírné, s teplotami mezi 20 až 250C.

   Existenci dávné vyspělé kultury dokládají  obří kamenné sochy Moai a obrázkové písmo dochované na dřevěných destičkách. Tyto sochy dnes patří k největším světovým záhadám,  jelikož se dosud nepodařilo zjistit, proč byly vytesány a rozmístěny po celém ostrově a k jakému účelu sloužily. Ostrov osídlilo polynéské obyvatelstvo již někdy v prvním tisíciletí. Pro Evropany byl  objeven až v roce 1722 na velikonoční neděli nizozemským mořeplavcem Jacobem Rogge-veenem. Postupně ostrov začali prozkoumávat také Francouzi, Rusové a Američané. V roce 1862 bylo původní obyvatelstvo vyvražděno nebo odvlečeno do otroctví peruánskými nájezdníky. V roce 1888 připadl ostrov pod správu Chile. Od 19. století probíhá na ostrově archeologický průzkum a ve 20. století se začalo také s rekonstrukcí soch Moai. Při té příležitosti se musím zmínit o mém hovoru a rapanuikou Lili u tajemných soch Moai u Ahu Tangariky. Kritizovala, že všichni turisté se dívají pouze na vystavené sochy na kamenných podstavcích a projdou bez povšimnutí kolem obrovské hromady zpřeházených hlav a trupů Moai na pobřeží. „Toto je původní a dosud neobjevené bohatství rapanuiců  a ne ty sochy restaurované a postavené na podstavec až v minulém století“. Lili byla celá obsypaná bodlinami, jak procházela mezi keři a umně si je vytahovala z nohou, protože chodí bosa. Při východu brankou ze střeženého areálu Henga Roa mě zatarasila cestu malá rapanuika s pejskem. Dala mu příkaz, aby mě ven nepustil, dokud jí něco nedám. Když pejsek neposlechl, ona sama spustila opravdový štěkot a cenila na mě své zoubky. Když jsem ji obdaroval sladkostmi, otevřela mi milostivě cestu k odchodu.

   Kdysi zde žilo více než 10 000 lidí. Díky postupnému „vykořistění“ ostrova a z toho důvodu nedostatku potravy přešli na kanibalismus. Původní civilizace vymřela. Nová generace Polynésanů si však udržela své pevné tradice a ani evropská kolonizace je nepokořila. Rapa Nui stále žije! Na Rano Raraku jsme se setkali s mysteriózními sochami, které upírají pohled na nekonečný oceán. Všechny ostatní na ostrově  mají pohled upřený na pevninu. Původ soch Moai zůstává stále nevyřešeným tajemstvím opředeným legendami a pověstmi. Dnes téměř celé území ostrova pokrývá národní park Rapa Nui, patřící na seznam kulturního dědictví UNESCO.  Existuje několik teorií a domněnek, odkud pocházejí původní obyvatelé, co je inspirovalo ke vzniku soch a jak je navzdory jejich velikosti transportovali z kamenolomu  Rano Raraku až na místo určení. Měly sochy představovat zemřelé předky nebo bohy, ke kterým se domorodý lid modlil, a nebo byly „jen“ kamennými strážci ostrova? Jak se podařilo tak obrovské kusy kamene vážící desítky tun vztyčit na kamenné podstavce? Pomáhaly jim při tom mimozemské civilizace?

Vlastní postřehy

   O Velikonočním ostrově dnes existuje hodně literatury nejen v cizích jazycích. A nejen to, český experimentální archeolog  Pavel Pavel se tak dlouho zamýšlel nad sochami Moai, až je naučil chodit a napsal o tom nádhernou knihu. Můj článek tedy nemá být odborným shrnutím dosavadních výsledků šetření a studií o záhadách ostrova, ale měl by presentovat  pouze můj osobní názor, některé postřehy zejména z  pohledu geologa či ekologa. Velikonoční ostrov je do jisté míry modelovou situací celé naší planety země. Tedy jen obrazně. Ale můžeme zde nalézt určité varovné paralely, co by se mohlo s naší zemí stát v blízké budoucnosti. Představme si, že někdy mezi X až XIII stoletím se nějakým způsobem dostali na ostrov první usedlíci. Dle pověstí pocházeli z kontinentu, nebo spíše řekněme z nějakého velkého ostrova, kterému hrozil postupný zánik, neboť se ponořoval stále hlouběji do moře. Tento proces postihuje některé ostrovy i dnes, tedy na tom není nic podivného. Ponechme stranou stálý spor, jestli  první osadníci přišli z francouzské  Polynésie, někde z oblasti Markézských ostrovů, nebo z oblasti Jižní Ameriky. Tomu prvnímu napovídá genetická podobnost rapanuiců s Polynésany a udržující se legendy. Druhou teorii prosazoval norský archeolog Thor Heyerdahl a tuto svoji myšlenku demonstroval slavnou plavbou na balsovém voru Kon-tiky z Peru do souostroví Tuamotu, čímž prokázal možnost takové plavby a tím i osídlení Polynésie z oblasti Jižní Ameriky. Potvrdit Heyerdahlovu teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie se rozhodl český cestovatel a mořeplavec Eduard Ingriš. Po prvním neúspěšném pokusu na balsovém voru Kantuta I. musela být posádka po asi čtyřiceti dnech plavby zachráněna americkou lodí. V roce 1959 plavbu úspěšně zopakoval na voru Kantuta II. a tímto heroickým  činem prokázal, že úspěšná plavba jeho přítele Thora Heyerdahla nebyla jen otázkou náhody.  Rapanuiský archeolog Sergio Rapu ve snaze  prokázat původ rapanuiců z Jižní Ameriky dává do relace podobné techniky zpracování obsidiánu a  některé zemědělské praktiky, jaké  používali v Peru v téže době Mochikové. Nicméně, prováděné analýzy DNA ostrovanů jasně prokazují jejich původ ze střední a východní Polynésie a tím vnášejí nový pohled do stále trvajícího sporu o původu rapanuiců.

    Ale to jsme jen trochu odbočili. První ostrované našli na ostrově opravdový ráj. Zemi porostlou subtropickým listnatým lesem, až 18 m vysokými palmami, keři, rákosím (totora) a kapradinami, zemi s nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku. Půda byla sopečného původu, tedy velmi úrodná, palmy poskytovaly ideální kmeny na stavbu kánoí a později na transport soch a také kokosové ořechy a sladkou šťávu. Moře poskytovalo ryby a zejména oblíbené delfíny, které lovili s pomocí kanoí na otevřeném moři. Tedy ideální  podmínky k tomu, aby nastal nebývalý demografický rozvoj, postupné rozvrstvení obyvatelstva na třídy. Byli mezi nimi válečníci, kněží, sochaři, řemeslníci, rybáři, zemědělci a stavitelé. Došlo k rozdělení půdy ve vnitrozemí, úrodné přímořské oblasti zabraly zejména správní a církevní orgány. Jednotlivé klany, uctívající své předky, se předstihovaly ve výstavbě soch Moai. K tomu potřebovali rapanuici hodně dřeva, které bylo nezbytné i na zakládání ohně, stavbu chatrčí  a na výstavbu rybářských lodí. Rovněž byla potřebná nová půda pro zemědělskou produkci, tak lesy i vypalovali. Kolem let 1200 až 1500 dosáhla kultura Rapanui svého vrcholu a největšího rozkvětu. Koncem XV století žilo na ostrově asi 10 000 lidí, jsou však i větší odhady, až na 30 000 lidí. To byl počátek kolapsu společnosti. Ostrov byl  zcela vyčerpán z hlediska možnosti poskytování přijatelných životních podmínek pro tolik obyvatel, byly vykáceny lesy, palmy, jejichž poslední spadlá semena sežraly krysy, které sem byly prvními osadníky zavlečeny, ovce neměly co spásat, ptáci a drobná zvířata byla snědena, nastala pravděpodobně i velká dlouhodobá sucha, která pronásledovala i jiná území naší země. Z ostrova nebylo úniku. Na výstavbu lodí nebylo dřevo a i kdyby bylo, nikdo nevěděl, kde se vlastně ostrov nachází a neměli ani ponětí o námořním umění. Když nebylo co jíst, nastalo z nedostatku potravy  období kanibalismu a obyvatelé se pojídali  navzájem. Tato absolutní destrukce ekosystému pokračovala i v XVI a XVII století, takže když  5 dubna na den velikonoční v roce 1722 znovu objevil ostrov Holanďan Jakob Roggeveen a nazval ostrov Pascua de Resurrección – Velikonoční ostrov, našel na něm podle jeho odhadu již jen asi 2 až 3 tisíce zdecimovaných ostrovanů, údajně převážně mužské populace. Naše země, pokud ovšem včas nerealizujeme opatření proti neřízenému demografickému růstu, pokud se budeme chovat macešsky ke kácení lesů v Amazonii a jinde a pokud nebudeme bránit vykořisťování moře a přírody, také bude jednou zcela zdevastována a vypleněna. Není zde snad paralela s Velikonočním ostrovem?  Snad zvládneme včas vystěhování části lidstva na jiné planety?  Ostrované se odstěhovat na jiné ostrovy či na pevninu nemohli, tuto možnost bohužel promarnili a vedlo to nakonec k sebezničení. A ještě něco k sochám  Moai. Jestli je pravdou, že je ostrované tesali a stavěli k uctění svých předků, nebo v úctě k bohům, to zatím nikdo neví. Písmo z nalezených dřevěných destiček dosud rozluštěno nebylo, ústní pověsti jsou různorodé. Dá se ovšem pochopit, že při počátečním blahobytu a dobrých životních podmínkách, kde příroda více méně dávala vše sama, co potřebovali k životu, s příznivými klimatickými podmínkami (průměrná roční teplota je zde 210) dostali nápad pracovat na tesání soch Moai. Být nějakým způsobem aktivní a tvůrčí je jedna z přirozených vlastností lidských bytostí. Dali jim k tomu příkaz „bohové“, kteří slíbili, že když tak budou konat, znovu se vrátí? Nebo se s vytvářením soch začalo z jiných důvodů a uplatnila se další lidská vlastnost, soutěživost? Kdo vytvoří sochu krásnější a větší? Ať to bylo jakkoliv, když jsem si prohlédl celý ostrov a poopravil si dosavadní názor o rovinatém terénu a setkal jsem se s terénem zvlněným, kamenitým, nerovným, představa, že ostrované  naučili sochy chodit a kráčely na své místo celé kilometry, alespoň u mě vzala za své. Při nejmenším museli sochy přepravovat z místa, tedy z kamenolomu, jiným způsobem. Například posouváním po kládách z palem, pokud ještě nebyly zcela z ostrova vymýceny. Vlastní postavení sochy a její konečnou instalaci, připouštím, bylo možno dokončit kráčením, jak nás o tom první přesvědčil Pavel Pavel.

Záhada pohřbených soch Moai

Koncem roku 2013, krátce po mém návratu z Velikonočního ostrova, jsem dostal prostřednictvím elektronické pošty od několika přátel v českém jazyce následnou informaci:

TO JE ŠOK PRO CELÝ SVĚT – NEVYSVĚTLITELNÉ - Nikdo netušil, že sochy na Velikonočním ostrově mají těla pod zemí.

Informace byla doprovázena několika fotografiemi z internetu, které uvádím.  Na tuto zprávu jsem reagoval odpovědí, že nejde o žádný nový objev ani záhadu, a že jsem to již popsal po svém návratu z Velikonočního ostrova v časopise DERMA 3.Tisícročja, 1-3/2013, v článku Ipras a návštěva Velikonočního ostrova. V něm uvádím, že jde o zcela přirozený geodynamický proces, při němž jsou sochy vychylovány a postupně pohřbívány  hlinito-písčitými sutěmi pohybujícími se po svazích a na jiných místech i poletujícími písky při větrných bouřích.

     Některé sochy jsou skutečně do půl pasu i hlouběji pohřbeny, tedy několik metrů jich spočívá pod zemí. Pod kamenolomem na lokalitě Rano Raraku je jich možno vidět v tomto stavu hned několik. Archeoložka Jo Anne van Tilburg z kalifornské univerzity s týmem místních archeologů jich zde vykopala několik a zjistila, že pod kamenolem se jich nachází asi 150, pohřbených do hloubky několika metrů tak, že jim vyčnívají jen hlavy nebo torza těl. Jejich výška dosahuje až deseti metrů a váhy až 80 tun.Van Tilburg zjistila, že sochy byly zvednuty na stejných místech, kde byly pohřbeny a byly postaveny na kamennných podstavcících. Pro jejich zvednutí byly na sochách vyvrtány otvory a vodící lišty pro lana. Také bylo nalezeno množství zbytků barviv, jimiž sochy zdobili podobně jako svá těla. Její závěr zněl, že nebyly pohřbeny člověkem záměrně, z nějakého neznámého, záhadného  důvodu, ale k jejich zavalení zapracoval čas. Toho si zřejmě autoři nevysvětlitelné šokující zprávy nevšimli. Kromě toho nalezli na místě kamenná nářadí k tesání soch a jemná nářadí  z obsidiánu a bazaltu k jemnému vypracování detajlů. Jestli Van Tilburg využila souboru odkrých vrstev i ke studiu rostlinných či jiných zbytků v nich, mi není známo, ale mohlo by přispět k objasnění stáří pohřbených soch. Pokud se týče dalšího monitorování suťového pole a pohybu soch na svazích, bylo by třeba  zabudovat do svahu a na skálu výše ve svahu pevné body a provádět systematická topografická či jiná měření.

     Výše uvedená šokující zpráva je tedy vysvětlitelná. Co snad chybí, je pohled geologa znalého průběhu geodynamických přírodních procesů, které stále probíhají a čas je jejich přílelem.Mezi ně patří působení  teplotních změn, vody, větru a dalších vlivů, způsobujících zvětrávání a rozpad skalních hornin na hlinito kamenité sutě, které se v důsledku gravitačních sil pohybují po svazích.

Zde je tedy vysvětlení zcela jednoduché – po svahu se posouvají hlinito-kamenité sutě z postupně zvětrávajícího skalního masivu, který se nachází výše ve svahu. Povrchové vrstvy těchto jílovito hlinitých sutí a zvětralin se pohybují po svahu účinkem pomalého plastického přetváření, které má charakter ploužení. Při těchto pohybech se zpravidla nevytvářejí zřetelné smykové plochy, ale širší zóna, v níž dochází k dílčím posunům. Pohyby jsou omezeny více méně na povrchovou vrstvu, jejíž mocnost zřejmě nepřesahuje hloubku, do níž zasahují změny teploty a vlhkosti způsobené klimatickými vlivy během roku. Přesto, jak jsem již uvedl, postupné plastické přetváření celého svahu ploužením je rovněž více než pravděpodobné a to by mohlo  zasahovat do větších hloubek, posouvajíce sochy bez jejich znatelného vychýlení z vertikální polohy do nižších poloh.

     Je zde však ještě jeden problém. Když začali Rapanuici před staletími v kamenolomu sochy vytesávat, bylo již pod ním suťové pole? Je to více než pravdělodobné.Také je pravdělodobné, že odpad při otesávání soch sypali dolů, na suťové pole, které tím zatěžovali a při jeho větších objemech svah dostávali do plouživého pohybu. Protože v tomto kamenolomu vytesali stovky soch, materiálu jistě bylo značné množství. Dá se předpokládat, že první sochy nebyly gigantikých rozměrů a naučili se je rozmisťvat na různých částech ostrova. Soutěživost mezi různými klany však vedla k tomu, že sochy byly stále větší a těžší. Vždyť ta největší, která leží v kamenolomu Rano Raraku  jako vytesaný ale  nevyzvednutý  monument, má výšku 21,8  metrů a váhu 270 tun. Gigantické sochy přesahující výšku deseti metrů, to již byl opravdu velmi náročný problém, rozmístit je po celém ostrově. Proto většina z nich byla zahloubena a umístěna pod kamenolomem v suťovém poli.

     Pohyb svahových sutí některé mělce založené sochy vychýlil z vertikální polohy, některé se i zřítítily a jsou postupně zasypávány pohybujícími se sutěmi čí vátými písky. V důsledku gravitace jsou posouvány po svahu. Pokud se jednalo o sochy gigantických rozměrů, pak je zřejmé, že musely být založeny s ohledem na zajištění jejich stabilty do větší hloubky. Mocnost sutí je zřejmě značná. U žádné z vykopaných soch nebylo zjištěno, že by byly založeny do pevného skalního podkladu, ale byly v dané hloubce postaveny  na kamenné podstavce..U nich nedošlo k viditelnému vychýlení z vertikální polohy, i když jejich pomalý pohyb po svahu vzledem k platickému plouživému pohybu nevylučuje, že se nenacházejí v původní poloze, ale byly  při zachování vertilality po svahu. poněkud posunuty.

     Rapanuici jistě měli zkušenost, do jaké hloubky sochy vzhledem k jejich výšce a váze  založit. Rozhodně to ale nebylo tak, že by většina těla byla záměrně pod zemí a ponechána nad zemí jen hlava či svrchní část těla.

    Výkopové práce soukromého projektu Holanďanky  Jo Anne Van Tiburgové (2011) ve spolupráci s rapanuiským umělcem Cristiánem Arévalo Pakaratim potvrzují moji hypotézu o postupném zasypání spodní části těla některých soch sutěmi a prachem či pískem. Některým sochám Moai  dnes ční nad povrch pouze hlavy.

     Na jiných místech ostrova, kde se sochy nevyskytují ve svahu v suťovém poli a byly postaveny na povrchu na kamenné podstavce, mohlo dojít k jejich částečnému pohřbení vátými písky. Zcela náhodou jsem se o tom přesvdčil na pobřeží pláže  Anakena, kde byly sochy částečně pohřbeny vátými písky. Jak mi vysvětlila místní strážkyně, při velkých bouřích se dostávají do pohybu jemné písky z pláží a z jiných oblastí mořského pobřeží a rovněž přispívají k jejich pohřbívání. Zde se tak stalo při velké bouři ke konci roku 2012. Navštíl Velikonoční ostrov začátkem roku 2013, kdy sochy právě znovu odkrývali.

    A na závěr ještě pohled geologa: Velikonoční ostrov je vulkanického původu a je budován převážně pyroklastickým materiálem a je tam zachováno několik vulkanických center. V zásadě je tvořen třemi sopkami: Maunga Terevaka, která tvoří největší část tělesa ostrova, Poike, tvořící východní poloostrov a Rano Kau, formující jihozápadní výběžek ostrova. Tyto tři sopky se v průběhu geologických procesů spojily lávovými proudy a daly celému ostrovu zhruba trojúhelníkový tvar. Na ostrově je dále množství menších, pobočných sopečných kuželů; jen sopka Teravaka jich má více než 100. Dva z nich, Rano Raraku a Puna Pau se v době osídlení polynéským obyvatelstvem staly významnými lomy a jejich tufy výborným materiálem pro sochy Moai. Lávové toky vytvořily na ostrově množství jeskyní, které zdevastovaným obyvatelům sloužily jako úkryt před kanibaly.  Dnes jsou sopky na ostrově neaktivní. Odhaduje se, že poslední aktivita byla ukončena asi před 100 000 lety.

  http://www.nationalgeographic.com.es/historia/actualidad/los-moais-enterrados-de-la-isla-de-pascua-salen-a-la-luz_6298

 

Fotografická příloha:

cestou-ke-krateru.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestou ke kráteru Rano Kau

 

rano-kau.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Majestátní sopečný kráter vulkánu Rano Kau.    

 

povalena-socha.jpg          

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S povalenými sochami  je možno se setkat na mnoha místech ostrova. Postupně dochází k jejich rekonstrukci.

 

stara-rapanuika.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rapanuika Lili vypráví,  že největší bohatství se  skrývá na hromadě pohozených  a pohřbených soch Moai před námi, ne na kamenných podstavcích.

 

moai-v-kamenolomu.jpg

 

 

Sutě posouvající se po svahu pod vulkánem  Rano Raraku povalují  sochy  Moai nebo je i postupně pohřbívají. Na  svazích je možné dosud nalézt údajně 397 soch, z nichž mnohé dosahují výšky 10 až 12 metrů. Nachází se zde i největší socha na ostrově o výšce 21,8 metru a hmotnosti okolo 270 tun.

 

moai-te-tokonga-el-gigante-rano-raraku-isla-de-pascua.jpg

 

Největší socha na Velikonočním ostrově v kamenolomu Rano Raraku  nebyla nikdy po vytesání vyzvednuta. Dá se předpokládat, že její předpokládaná váha 270 tun přesahovala  technické možnosti vyzvednutí.

ahu-tongariky.jpg

 

Ahu-Tongariki ve východní části ostrova, plošina je asi 2 metry vysoká a je na ní umístěno 15 soch.teriálem k výrobě soch byly především sopečné trachytové tufy, ale k jejich zhotovování byly používány i jiné horniny, jako např. mugearity nebo pemza. Největší „sochařská dílna“ byla na vnějších svazích a uvnitř kráteru Rano Raraku, ale sochy vznikaly i na jiných místech ostrova.

ahu-tongariky-i.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Celkový pohled na sousoší Ahu Tongariky, jemuž vévodí při vstupu do areálu obří socha Moi.

sochy-na-anakena.jpg

 

 

 

 

 

Pláž s jemným bělošedým pískem v zátoce Anakena poskytuje velmi příhodné  podmínky k rekreaci. Při velké větrné smršti v roce 2012 byly sochy částečně pískem zasypány.

 

plaz-anakena.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pláž Anakena poskytuje výborné podmínky k rekreaci. Při velkých větrných smrštích se však písky dostávají do pohybu a ohrožují sochy Moai.

Dále viz FOTOALBUM, Za záhadami soch Moai - Velikonoční ostrov.

See also PHOTOALBUM, Moai-Easter Island statues.

Vea también PHOTOALBUM, estatuas de la isla de Moai-Pascua.

Voir aussi PHOTOALBUM, Moai-Easter island statues.

Veja também as estatuas da FOTOALBUM, Moai-Easter Island.

Смотрите также ФОТОАЛЬБОМ, статуи острова Моай-Пасха.

انظر أيضا فوتوالبوم، التماثيل جزيرة موي الفصح.

另見PHOTOALBUM,Moai - 復活節島雕像。

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA