Jdi na obsah Jdi na menu
 


Peruánské postřehy Advertencias Peruanas

6. 7. 2004

Ukázky z knihy "Peruánské postřehy"
K jezeru Titicaca


Mám-li být upřímný, byl jsem překvapen, že jezero Titicaca je ve srovnání s Machu Picchu nebo Cuzkem z hlediska turistického ruchu poměrně opomíjeným mí-stem. Co se týče přírodních krás a kulturního dědictví incké říše, patří toto území k nejvýznačnějším v Latinské Americe. Pověst praví, že původ Inků pochází právě z tohoto jezera.
ObrazekPraktické i magické pozornosti se u obyvatel těšila koka. Ta patřila mezi rostliny využívané již dávno před vznikem inckého impéria. Teprve po vyvrácení říše Španělé užívání koky liberalizovali. (Nákup koky u obchodníka.)

Za Ury k jezeru Titicaca jsem se tentokrát vypravil s geologem Vítězslavem Zamarským, který mě měl později vystřídat ve funkci vedoucího technické kanceláře v Limě.
Letecké spojení z Limy do Juliaky přes Arequipu funguje obstojně, i když letový řád, jak jsme se sami přesvědčili, je pouze orientační. Jen náhodou jsme se dozvěděli, že byl odlet posunut o hodinu dopředu a nebýt našich diplomatických pasů, čekali bychom na další vzdušný spoj dva dny. Do města Puno na břehu jezera je také možno z Limy cestovat automobilem nebo autobusem. Znamená to však urazit v horských podmínkách trasu 1300 kilometrů a překonávat přitom čtyř až pětitisícové výšky. Rozdíl je evidentní. Pokud se o tom zmiňuji, pak jen proto, že jednomu členu naší delegace, československému velvyslanci Václavu Malošíkovi, se tuto vzdálenost podařilo absolvovat po zemi během jednoho dne a noci!
My však dáváme přednost nádhernému přeletu přes andské velikány. Z letadla studujeme geologickou problematiku přehrad Charcani a El Fraile, kde mám poskytnout odborné konzultace a vypracovat projekt geotechnického průzkumu. Letíme nad solnými jezery, pohřbenými pod nánosy písku, obdivujeme chemicky alterovaný a žlutě zbarvený vysoko-horský reliéf, až konečně přistáváme v Juliace na altiplanu.
Altiplano je pro nás příjemným překvapením, neboť již z letadla bylo zřejmé, že navzdory čtyřtisícovým výškám je tato oblast hustě osídlena. Střídají se hliněná obydlí a pasoucí se dobytek. Zárukou života je takřka nedohledná, tyrkysově zbarvená hladina jezera Titicaca. To se rozprostírá ve výši 3 810m a má plochou 8 400 km2. Méně zasvěceným připomínám, že je to nejvýše položené splavné jezero světa a že je patnáctkrát větší než známé Ženevské jezero.
Cílem naší cesty je Puno a návštěva plovoucích ostrovů, na nichž žijí „Čankumankeri", indiáni Uru. Cesta z Juliaky do Puna se prořezává kopcovitým terénem, klikatí se jako had a co chvíli skýtá jiný pohled na město a jezero v pozadí. V jedné zatáčce míjíme u silnice dvě starší indiánky v tmavě šedých kloboučcích a pestrobarevných dlouhých sukních. Sedí na zemi a soustředěně žvýkají koku. Zastavujeme, ale pokus o fotografování dopadl špatně. Okamžitě vstávají a zrychlenou kolébavou chůzí se vzdalují. Po chvíli - z našeho dosahu - znovu usedají. Nechtějí se fotit, i když se snažíme o vysvětlení, že snímky budou jen pro naši soukromou potřebu. Nedůvěřují nám. Aniž se k nám obrátily, pospíšily si s odpovědí, která pro nás nebyla nijak lichotivá:
„Všichni gringové jsou stejní. Nás fotografují a pak z toho bohatnou."
Obrazek

Pec na vypalování cihel ve výší 3 860m poblíž jezera Titicaca. (Juliaca 1976)

A aniž by nám již věnovaly jediný pohled, pokračovaly ve žvýkání koky, kterou nabíraly z naplněných nůší. Setkání s indiány jsou vůbec neobvyklá. Většinou neprojeví ani minimální snahu o navázání kontaktu s cizincem.Cesta z Juliaky do Puna vede rovinou altiplana, a proto může být trasována přímočaře. Naši pozornost mohla upoutat jen občasná hliněná stavení, jakési osamělé „mini-maxi" dvorce. „Mini" co do zastavěné plochy, „maxi" co do rozlohy okolních pastvin náležících k zemědělské usedlosti. Bylo nám nápadné, že u většiny stavení stojí budova ve tvaru pyramidy o výšce pěti až šesti metrů. Pak jsme zjistili, že se jedná o cihelny.
Při prohlídce okolí se setkáváme s asi desetiletým rozesmátým chlapcem s kulatou tvářičkou a černými naježenými vlasy. Pozorování bylo vzájemné, pokus o slovní komunikaci neúspěšný, neboť chlapci dosud v životě vystačila kečuánština a my jsme se ji natolik nenaučili, aby to postačovalo k základní domluvě. Chlapec se náramně bavil, rozpaky tak byly spíše na naší straně. Nakonec se obecná řeč posunků ukázala jako velmi účinná a hoch nás bez jediného slova dovedl k cihelně, na kterou se hbitě vyšplhal. Pochopil, že takový rozhled bude dobrým soustem pro naše fotoaparáty. Dvacetisolová bankovka ho pak v tomto názoru nejen utvrdila, ale dodala mu i tolik odvahy, že nám se šťastným úsměvem představil i svou matku, která nám nakonec ochotně pózovala se svým synem.
Navzdory představám, že v oblasti punského altiplana budeme ochuzeni o gurmánské požitky, neboť organismus bude postižen celkovou nevolností, nechutenstvím a zažívacími potížemi, nic z toho jsme zprvu nepocítili. Naopak, v obvyklou dobu se hlásila chuť k jídlu, a to se stejnou intenzitou jako na úrovni Pacifiku. Hledali jsme vhodné místo, abychom uspokojili náš „biologický stereotyp". Naštěstí v indiánské Juliace je takových bodů dostatek. Rozhodli jsme se pro lokál, ve kterém bylo oproti jiným méně domácího zvířectva. Pečený krocan na pultu se zdál být dobrou vizitkou místní kuchyně. Při jeho porcováni jsme však seznali, že čistota rozhodně není zdejší předností. Vůně pokrmu však lákala a zakoupená porce rozptýlila všechny naše pochybnosti. K humorné situaci došlo při účtování. Matka-prodavačka se svou čipernou dcerkou na sestavení výsledného součtu prostě nestačily, a tak jsme tuto složitou početní operaci provedli ke všeobecné spokojenosti sami.

Obrazek

Bohatý úlovek pstruhů na říčce vtékající do jezera Titicaca byl odměnou za náročné pracovní vypětí. (Provincie Puno, 1976).

Jezero Titicaca a četné říčky a řeky, které do něj vtékají, jsou bohaté na ryby. Na jedné z nich, poblíž železniční tratě vedoucí z Peru do Bolívie, jsme zkoušeli i my své rybářské štěstí. Několik krásně zbarvených pstruhů, vylovených z průzračné čisté vody zkušeným rybářem velvyslancem Malošíkem, bylo nejen odměnou za naše rybářské snažení, ale i jedinečným požitkem a duševním odpočinkem po předchozí náročné práci. Jak však připravit na altiplanu oheň? Nic kolem nám nedávalo naději k nalezení paliva - s výjimkou železnice. Po zhodnocení situace jsme si uvědomili, že nejbližší strážci dávno opuštěné tratě jsou pravděpodobně vzdáleni stovky kilometrů.
Naše geologická kladívka byla dostatečně pevná a na oheň bylo nakonec dost dřeva. Proschlé lamí a oslí exkrementy pak zásoby paliva ještě doplnily.K hostině chyběla jen sůl. Vydali jsme se proto k nejbližší indiánské osadě se sedmi staveními. Měli jsme štěstí. Potkali jsme starého indiána, který nám za stálého žvýkání koky sdělil kečuánskou španělštinou, že je starostou, sůl nám poskytne a navíc se můžeme projít osadou a pohovořit s jejími obyvateli. Nejdříve nám ukázal interiér svého náčelnického domu - hliněná podlaha zčásti pokrytá lamími kožešinami a několik černých, různě velkých hliněných nádob. V jedné z nich byla sůl.
Velmi užitečná, byť z časových důvodů letmá, byla prohlídka osady. V jednom z nejbližších hliněných stavení jsme se setkali s indiánskou matkou, které pomáhaly čtyři ratolesti sušit před domem nakopané brambory. Jak nám sdělila, rozdrcené a vysušené brambory slouží současně jako potrava i lék. Je hojivým prostředkem na různá zranění. Díky naší „známosti" se starostou došlo i k nečekanému sblížení s indiány, kteří opodál sklízeli brambory. Vykopávali je nástrojem nahrazujícím naši motyku, jakýmsi samorostem ve tvaru vidlice, kde v zalomené části je navíc pásy z kůže připevněna dřevěná deska. Ta slouží k většímu plošnému záběru. Soutěžili jsme, komu půjde sklízení lépe. Po prvých metrech, kdy jsme měli v rychlosti sklizně jistou převahu, se nám zdála být indiánská motyka stále těžší. Po chvíli jsme nabyli jistoty, že v této činnosti bychom s domorodci určitě soupeřit nemohli. Zanedlouho jsme sledovali pouze jejich záda. To jsem ale odbočil od hlavního důvodu naší návštěvy v osadě. Pan Malošík se svým synem Václavem na nás netrpělivě čekali. Pochoutka z asi metrových štik již byla hotova a chyběla pouze sůl. Při tomto báječném obědě na altiplanu jsme si připadali jako bohové na Olympu.

Mezi Ury

Na hřbitově v Punu se nesmí fotografovat. Byl plný domorodců oděných v černých či tmavě šedých šatech. U pozůstalých bylo nápadné jejich všeobecné veselí. Podle odložených lahví piva, číče a jiných podobných nápojů jsme poznali, odkud pramení veselí. I zde byla brzy překonána zdrženlivost před cizinci a zapojili jsme se do „smutečního veselí". Zdejší smuteční obřady se nám mohou zdát neobvyklé.
_Obrazek______________________________
Zemědělství bylo doplňováno chovem domácích zvířat, především lam. Současně se povolané obyvatelstvo věnovalo lovu, který doplňoval jídelní stůl. (Lovec ptáků.)

Zemře-li člen rodiny, pak po pohřbu rodina zesnulého a ostatní příbuzní po dobu osmi dnů navštěvují ráno kostel a zbytek dne tráví na hřbitově poblíž hrobu. Zvyk velí - být na znamení kontaktu se zesnulým ve veselé náladě. Přítomnost jídla, piva či jiných alkoholických nápojů je proto nezbytná. Devátým dnem smuteční obřad končí. Končí rodinnou fiestou-oslavou, a to na stejném místě jako důkaz, že se zemřelý po odchodu z tohoto světa odebírá přímo do věčných lovišť - do indiánského nebe. Tomu nasvědčoval i výmluvně vztyčený prst indiána, který nám smuteční obřad popisoval.
 

Obrazek

Ženy z ostrovů jezera Titicaca odjíždějí pravidelně na svých rákosových člunech za obchodem na pobřeží. (Sedmdesátá léta 20. století).

Jednou v neděli jsme měli ojedinělou příležitost seznámit se s životem Urů, žijících na plovoucích ostrovech z totory na jezeře Titicaca. Ojedinělou proto, že toho dne Urové zakládali za účasti ministra sektoru společenského vlastnictví a peruánské vládní delegace družstvo na výrobu upomínkových předmětů. My jsme byli jedinou zahraniční delegací, která se zúčastnila tohoto svým způsobem mimořádného aktu.
O Urech již bylo napsáno mnohé. Sám jsem se na místě zajímal o jejich vzdělávání. To bylo zajišťováno ve dvou soukromých a jedné veřejné škole (fiscal), ve všech případech pětitřídních. Jednu z těchto škol, se střechou z vlnitého plechu a vy-stavěnou na pontonech, jsme navštívili. Uvnitř školy, rovněž z totory, byl na stěně vyobrazen Kristus a hned vedle napsáno:
Educar es redimir - výchova je spása. Dále zde byly pověšeny obrazy zachycující práci na poli, obraz kvočny s kuřaty, mapa jezera Titicaca, obraz indiánského vůdce Tupaca Amarú. Vedle něho revoluční heslo: „Pedro sklízí šest metráků brambor. V příštím roce by měl sklidit dvakrát nebo čtyřikrát tolik."
 

Obrazek

Urka s dítětem na zádech před obydlím z totory na plovoucích ostrovech jezera Titicaca. (Sedmdesátá léta 20. století)

Školní docházka byla od 8 do 17 hodin. Děti jezdily do školy na člunech z rákosu samy. Od 12 do 13 hodin byla doba oběda, od 13 do 14 hodin si děti hrály, od 14 do 17 hodin měly opět výuku. Pracovní a učební týden trval od pondělí do pátku. V sobotu byl svátek (elegión adventista), v neděli zpravidla ženy jezdívaly na člunech do Puna s úlovkem ryb, aby je na trhu vyměnily za jiné produkty. Muži zatím lovili ryby, nebo se věnovali výrobě člunů z totory či jiným důležitým činnostem. Zdejší učitel se dokonce pokoušel o pěstování některých druhů stromů, růží, karafiátů a jiných květin. Bohužel s nezdarem.
Totora slouží nejen ke stavbě domů a člunů, ale i k výrobě uměleckých a upomínkových předmětů. Rákos slouží i jako poživatina. Po odstranění vnější slupky se konzumuje vnitřní, velmi chutná část rákosu. Urové jedí ze džbánů z pálené hlíny vyrobených v oblasti Pucará. Při jídle sedí před svými chýšemi a žízeň hasí vodou z jezera. Oheň se rozdělává jen v hliněných nádobách. Na ostrovech je částečná prohibice, alkohol pijí jen katolíci, adventisté nikoli.
 

Obrazek
Etnolog Václav Šolc, bývalý ředitel Náprstkova muzea (Praha), žil mezi Ury a popsal jejich život a zvyky ve svých cestopisech. V. Šolc s Violou, dcerou O. Horského. (Lima 1975)
Obrazek
Indiánka se svým synem na altiplanu poblíž jezera Titicaca, před svým obydlím postaveným z nepálených cihel - adobe. (Juliaca 1976)

V polovině 70. let hospodařili Urové společně v družstevní formě Comunidad. Za společně vydělané peníze kupovali vlnu a různé produkty pro uměleckou výrobu. Nikdo se nemohl obohatit. Peníze vydělané prodejem se odevzdávaly do společné pokladny. Za tyto prostředky se kupovaly učebnice a školní pomůcky. Kriminalita na ostrovech neexistovala.
Urové si vybírají partnery převážně jen mezi sebou podle rozestavení plovoucích ostrůvků. Podle tradice se vždy snaží, aby partneři byli z ostrůvků co nejvzdálenějších. Vypracovali systém výběru partnerů, který může být narušen jen pohybem ostrůvků na jezeře v důsledku kolísání hladiny jezera nebo působením vodních proudů. Pak mohou nastat vážné sociální partnersko-ekologické problémy, patrně jediné problémy mezi Ury. Společenství Urů je proto mimo jiné zajímavým objektem studia z hlediska genetiky.
Jak probíhá akt seznámení? Partneři spolu vyjedou na jezero a pak se představí rodičům. Žijí spolu na zkoušku čtrnáct dní. Když se jejich soužití osvědčí, dostanou přidělený ostrov, kde založí rodinu. Pokud zrovna žádný plovoucí ostrov není k disposici, tak ho Urové velmi rychle vyrobí.

 

Obrazek

Urky na plovoucím ostrově před svým obydlím z totory. 1976.

Urové si neberou partnery z Puna nebo z pobřeží, kde funguje jiný model života. Mívají osm až dvanáct dětí. Údajně se někteří dožívají až sta let. Ve srovnání s délkou života indiánů na souši, jejichž průměrný věk je sotva poloviční, to znělo neuvěřitelně. Urové tvrdí, že dětská úmrtnost je na ostrovech minimální. Z dvanácti dětí umírá jen jedno nebo dvě.
Na ostrovech nebyla lékařská péče. V případě choroby odjížděli s nemocným na pevninu a léčili ho přednostně bylinami. Dříve své mrtvé pohřbívali jako mumie, dnes je odvážejí na hřbitov na pevnině v Punu. Na ostrově jsme navštívili i kostelík. Byla to jedna vyčleněná chýše z rákosu s křížem a obrazem Panny Marie.
Huancabamba. Místo, kde ďábel ztratil pončo.

Asi oObrazeksm hodin jízdy na mule od Piury leží Huancabamba. Jak praví pověst, ďábel zde ztratil pončo, když se koupal v četných lagunách, aby nabyl ztracenou sílu. Věděl o magické síle ukryté v hlubinách jezera. I dnes můžeme vidět na tomtéž místě opaku-jící se obraz: nemocný chlapec v horečkách, svlečený do naha, je bičován kouzelníkem a následně ponořen do ledového jezera, aby byl zbaven všeho zlého a všech nemocí.
V klanu, ayllu, byli muži povinováni stavbou domů pro každého, kdo vstoupil do manželského svazku. Když byl někdo z nich povolán do armády nebo k veřejným pracím, byli ostatní povinni nahradit jej při práci a postarat se o jeho ženu a děti. (Bojovník vykonává před bojem úlitbu Bohu sluce.)

Celý akt se konal za svitu luny přesně o půlnoci. Rodiče, kteří neměli peníze na léčení v nemocnici, sem přivezli syna v naději, že bude uzdraven kouzelníky. Tentokrát měli štěstí. Chlapec nejenže nedostal zápal plic, ale skutečně, snad vírou v uzdravení, se pohyboval druhý den ráno velmi čile a bez horečky.
K lagunám do okolí Huancabamby přijíždějí denně stovky lidí s přáním uzdravení, znovunabytí štěstí, ztracené lásky i prosperity. V okolí Huancabamby žijí nejslavnější kouzelníci z celé země. Mnozí z nich získali takový věhlas, že je třeba na přijetí čekat i několik týdnů. Stojí to však zato. Nejen pro výsledky léčby, která není vždy pozitivní, ale spíše pro atraktivitu obřadů, které jakoby byly návratem do středověku. I takové je současné Peru.
Fotografování a zapisování poznatků je zakázáno. Musíme si proto hodně pamatovat, chceme-li podat svědectví o praktikách kouzelníků. Ti jsou na svoji práci velmi žárliví a rozhněvají se, když je při ní někdo vyruší. Jejich hněv se stupňuje až do nepříčetnosti. Když kouzelník vyhání „ďábla", je schopen napadnout rušitele kordem.
Nejznámějším kouzelníkem Huancabamby byl osmdesátiletý stařec Don Panchito Guarnizo. Říkalo se o něm, že dokáže vyléčit i choroby, se kterými si současná lékařská věda neví rady. Byly zaznamenány případy úspěšného zvládnutí rakoviny a dalších těžkých onemocnění. Není proto divu, že se všichni nemocní snaží dostat do jeho péče.
ObrazekSoučástí obřadu léčení nemocného chlapce je bičování a ponoření do chladné vody laguny. (Huancabamba 1975.)

Kouzelníci mají své pomocníky.Ti připraví stůl (mesa), což v kouzelnické terminologii znamená soubor všeho živého i neživého inventáře potřebného k výkonu obřadu. Přesně o půlnoci je stůl připraven. Na zemi leží hole k bičování sloužící zároveň jako obrana proti pacientům, kteří by - omámení drogami - mohli na-padnout léčitele. Do země jsou zapíchány meče, kordy, dýky a nože. Největší meč slouží k zastrašení „ďábla". Vedle nožů leží na zemi různé škeble, mušle a hlemýždí ulity. Dále obrázky svatých, obrazy kouzelníků, kusy železa, magnety, amulety, kamenné lebky, různé byliny a česnek. Opodál leží dary pacientů. Obřad začíná. Kouzelník kropí stůl pálenkou a rozfoukává různé prášky do všech světových stran. Potom žvýká třtinu a vyplivuje ji na všechny předměty. Snímá klobouk a silným hypnotizujícím hlasem pronáší formuli:
„Vyvolávám stíny, hvězdy a jitřenku. Nechť laguny poodhalí roušku osudu. Nechť laguny pohltí vše zlé a dají vám všem to dobré. Nechť vás laguny očistí a vrátí vám zdraví, štěstí a dobré výsledky při obchodování."
Pomocníci rozdávají mušle naplněné odvarem z různých bylin. Pacienti je musí inhalovat nejdříve pravou nosní dírkou, potom levou. Mnozí zvracejí. Ale tak to má být. I toto je součástí očistného procesu. Zatímco inhalují, promlouvají s kouzelníkem a sdělují mu svá přání.
Po tomto obřadu rozdávají pomocníci halucinogenní látku připravenou z opuncií a nutí pacienty, aby ji polkli. Po jejím požití mnozí ztrácejí sebekontrolu a tvrdí, že vidí svůj osud, že nalézají ztracené věci, že odhalují zloděje svého majetku a svůdce svých žen. Zbavují se všech nemocí. Kouzelník začíná prudce šermovat největším mečem. Bojuje s „ďáblem". Vyhrává tento nerovný zápas. Pacienti polykají jinou drogu a jako zázrakem mizí účinky halucinogenní opuncie. Obřad končí a nemocní se stávají zdravými, nešťastní šťastnými. Ti, co přišli o majetek, očekávají, že jej znovu získají. Zůstává pouze otázkou, jak to dopadne se svůdci a s nevěrnými ženami.
Pro nás mají tyto kouzelnické seance příchuť senzace a lákadla pro turisty. Indiáni, kteří jsou bez práce a bez prostředků, však kouzelníky vyhledávají jako svoji jedinou možnou záchranu.
Přes příchuť tajemna oprávněných pochybností nad mocí magie zůstává neoddiskutovatelnou skutečností, že indiáni znají stovky léčivých a halucinogenních bylin, z nichž mnohé převzalo i moderní lékařství teprve v posledních desetiletích. Indiánští kouzelníci zachovávají a střeží mnohá tajemství léčby dodnes.
Přestože indiáni znají pozitivní účinky přírodních léčiv, spojují každou nemoc s magickými silami. Proto bojují proti nemoci léky i magií. Tyto léčebné postupy nelze v žádném případě nazvat podvodem.

Cesta na Machu Picchu

Spolu s Karlem Drozdem, expertem v oblasti geotechniky, jsme jedno odpoledne odjeli vláčkem se čtyřmi vagóny z Cuzka, abychom hluboko v horách navštívili významné vodní dílo na řece Urubambě, hydrocentrálu Machu Picchu. Naším úkolem bylo posoudit možnosti a potřebný rozsah geotechnického průzkumu pro rozšíření hydroenergetického potenciálu tohoto díla a v případě dohody s peruánskými odborníky a investory zpracovat projekt geologického průzkumu a realizovat námi navržené práce.

Obrazek
K Andám a k inckému impériu patřily a patří lamy, alpaky a vikuně. Lamy se chovaly především pro vlnu a dodnes slouží i k nošení lehčích břemen.

Protože jsme zatím neměli možnost navštívit skvost Jižní Ameriky, Machu Picchu, začlenili jsme do našeho programu i tuto návštěvu. Mimo jiné proto, že strmé svahy, vedoucí k inckému městu, byly obdobou místa, na němž budou ve svazích umístěny přivaděče k budoucí podzemní hydrocentrále. Mohly by nám tedy posloužit jako obdobný model chování svahů tyčících se vysoko nad řekou Urubambou.
Město Machu Picchu zůstalo skryto moderní civilizaci až do roku 1911. Při vykopávkách zde bylo nalezeno na sto čtyřicet ženských koster, což vedlo k domněnce, že do těchto míst utekly z Cuzka „panny slunce", aby se zde ukryly před násilnými španělskými dobyvateli. Historikové však připouštějí i další domněnku, že z Machu Picchu vedli indiáni odboj proti Španělům a všichni muži postupně zahynuli v boji.
Kousek za Cuzkem vláček prudce stoupá do svahu systémem dopředu - couvání - dopředu. Jiná možnost zde není, neboť výstavba tunelu by byla technicky obtížně zvládnutelná a finančně náročná. Kolem je vidět domky z adobových cihel. Indiáni jednoduše udělají zářez do svahu, z hlíny a travin upraví cihly, ty na slunci vysuší a již se staví. Bez problémů, velmi rychle a bez stavebního povolení. Střechy však mají z cihlových tašek, neboť v období dešťů zde hodně prší a domky by se snadno rozmočily. Mezi staveními pobíhají prasata, psi, sem tam ovce a krávy. A samozřejmě také děti, mnoho dětí, špatně oblečených, umazaných, většinou bosých.
Když jsme překonali čtyřtisícovou výšku a výhled na město Cuzko zmizel, otevřela se před námi úrodná náhorní plošina s obdělanými políčky kukuřice, brambor a obilí. A také svěží zelená tráva a na ní stovky kusů pasoucího se dobytka, černých krav s velkými bílými skvrnami, stáda černých koní a hlavně lamy - nejtypičtější domácí chovné zvíře, pěstované pro vlnu, maso a na nošení břemen.
Na třicátém až padesátém kilometru od Cuzka projíždíme územím s mnoha sesuvy půdy. Člověk se až diví, s jakou odvahou byla vybudována tato železnice, která ve své době jistě patřila mezi divy techniky. Na mnoha místech jsme upozorňovali peruánského geologa, že zářezy musí brzy spadnout. Jen pokrčil rameny. Ale to již přijíždíme k pevnosti Ollantaytambo, kde se ukryl generál Ollantaya s inckou princeznou a kde se jim narodila dcera Yma Sumac (kečuánsky „Jak krásná"). Teprve zradou „přátel" byl Ollantaya zajat a popraven.
Vlakovou zastávkou Machu Picchu-Central Hidráulica projíždíme již za tmy. Ještě večer jsme si objednali jízdenky z hydrocentrály na turistickou stanici Machu Picchu. Bez objednávky dopředu vám zde jízdenku neprodají. Avšak druhý den ráno vlak na vodní elektrárně nezastavil.

 

Obrazek

Návštěvníci historických památek mají dnes cestování usnadněno. Křivolakými cesta-mi vybudovanými ve strmých svazích se dostanou autobusy až k nim bez sebemenší námahy (cestou na Machu Picchu, 1975.)

Bylo nám doporučeno, abychom v zatáčce naskočili za jízdy, což jsme udělali. Tak jsme se brzy zrána dostali na Machu Picchu. Vlak s americkými turisty přijíždí až v 11 hodin dopoledne a teprve k němu jsou přistaveny autobusy jedoucí nahoru krkolomnou cestou. Vydali jsme se proto pralesem z údolí řeky Urubamby nahoru na Machu Picchu pěšky stejnou cestou, jakou kdysi vystoupil archeolog Hiram Bingham, aby objevil ruiny. Až na to, že my jsme se nemuseli prosekávat mačetou jako jeho lidé.

 

Obrazek

Zajímavé skalní útvary v blízkosti města Cuzca. Geolog Flávio Rámos s manželkou O.Horského, 1975.

Zdolat výškový rozdíl asi šesti set metrů v žáru tropického slunce je slušný výkon. Byli jsme odměněni pohledem na stráně poseté orchidejemi, na poletující motýly a na jedinečnou přírodní scenérii. Jak jinak charakterizovat Machu Picchu, než indiánskou básní, kterou jsem si zaznamenal:
„Když tě zřím, ó Machu Picchu, vyvstávají před mýma očima slavní předkové. Z tvého nitra vzešli mudrci, císaři i panny slunce. Huayna Picchu, slavná a mocná, nově zrozené řeky a mraky, halící posvátné hory, se zde setkávají, aby obdivovaly tvou velikost a naslouchaly hlasu tvého srdce."
Díky brzké ranní návštěvě jsme měli příležitost prohlédnout si Machu Picchu důstojně, v klidu a vzdát tak hold tomuto jedinečnému místu. Do našeho rozjímání vnesli neklid američtí turisté, kteří měli na prohlídku pouze tři hodiny. Nepochybuji o tom, že půvaby místa prožívali teprve doma při prohlížení diapozitivů. Mnozí z nich navíc dali již hodinu po příjezdu přednost chlazenému pivu a město obdivovali zdáli.
Cestou zpět jsem se naplnila moje předpověď, že svahy hrozí sesutím. Na trati skutečně došlo k sesuvu a vlak na hydrocentrálu nejezdil. Nezbývalo, než dojít zbývajících dvanáct kilometrů pěšky pralesem, po trati, stezkami podél řeky. Cesta byla úmorná a vyčerpávající.
 

Obrazek
Návštěva Machu Picchu vysoko v horách, v málo přístupném terénu pokrytém hustou tropickou vegetací je do dnešních dnů pro cestovatele Jižní Amerikou tou největší odměnou. (Stav archeologických výzkumů k roku 1975.)
Nejsilnějším zážitkem byl přechod Urubamby po železničním mostě s kolejemi většinou bez pražců. Pod námi se valila rozvodněná řeka. Navíc hrozilo nebezpečí, že se před námi vynoří vlak. Dodnes si nejsem jist, zda by byl náš skok do hlubin řešením. Nakonec vše dopadlo dobře a my se vrátili pozdě večer - šťastní a unavení - do vesničky u hydrocentrály.
 

Odborná jednání, která jsme vedli v dalších dnech s peruánskými kolegy, pak podpořila vědeckotechnickou spolupráci v oblasti inženýrské geologie a geotechniky. Vedla i k podepsání kontraktu na geotechnický průzkum pro rozšíření výkonu hydrocentrály.


Machu Picchu ovládli Čechoslováci


Obrazek Ano, je tomu skutečně tak. U jedné z nejkrásnějších a nejproslulejších inckých památek několik let pracovali česko-slovenští odborníci na projektu rozšíření kapacity stávající hydrocentrály Machu Picchu ze 40 MWna110MW.
Sedím pod posvátnou horou Machu Picchu (kečuánsky „Mladá hora") v údolí řeky Urubamby na verandě chaletu (čaletu), která byla přidělena československým geologům. Kolem mne jsou rozloženy na bednách geofyzikální přístroje. Vpravo je prosklená stěna, částečně obestavěná nepravidelnými žulovými kvádry, zasahujícími až do místnosti. Pohled do údolí čelní prosklenou stěnou se v ničem neliší od pohledu do údolí tatranských velikánů.

O úrodu bylo nutno dlouhodobě pečovat. O dobrou úrodu a zahánění ptáků se starali mimo jiné i šamani. (Pole rozdělená do čtverců se zavlažovacími kanály. V pozadí Andy.)

Pohled na druhou stranu nás však nenechává na pochybách, že jsme v Andách, neboť nad námi se tyčí neproniknutelná hradba horských štítů a hluboce zařezaných údolí, lemovaných stametrovými strmými stěnami rozbrázděnými ve spodních částech erozí a sesuvy půdy. Do těchto končin sice pronikl duch civilizace, život indiánského obyvatelstva se však podstatně nezměnil. Stačí malý příklad. Na železniční stanici u hydrocentrály stojí domeček, kde si můžete objednat jízdenky do Cuzka. Výpravčí je oděn do stejnokroje, který, jak železniční správa nařizuje, má v pořádku. Vydělává peníze a jistě žije jinak než jeho indiánští spolubratři. Určitě má také čalet, vždyť je státním zaměstnancem. Požádal jsem jej, aby mne po skončení směny pozval do svého domu. Mé prosbě s radostí vyhověl.
Hned vedle železniční stanice se choulí řada bídných stavení. Pouze čtyři stěny z vlnitého plechu, střecha z banánových listů. Zde dosud vládne chudoba. Jaké bylo moje překvapení, když mě zavedl do jednoho z těchto obydlí. Hliněná podlaha, houně, ohniště, polonahé batolící se děti. Před chýší mladá indiánská žena s košem tropického ovoce.
„Banán za půl solu, kupte si, pane. Nebo pomeranče, mango, papayu, čoklo."
Jeho žena se živí prodejem ovoce a jiných zemědělských produktů. Tento indián má však výhodu proti ostatním. Vydělává peníze, má dobrou práci.
Jsem zvědavý, jak naloží s vydělanými penězi.
„Que comprará después de ganar dinero?" „Co si koupíte, až vyděláte peníze," ptám se ho.
V duchu si myslím, že asi něco potřebného pro domácnost jako třeba postel, stůl či židli. Jeho odpověď mne šokovala.
„No přece fotoaparát!"
Pohyby půdy jsou metlou peruánských And. Vilka našich geologů se choulí přímo pod mohutným sesuvem. Po předchozím sesutí svahu došlo k jeho relativnímu uklidnění.
Za extrémních podmínek však může dojít k novým pohybům. Sesuv je dřímajícím monstrem. Panuje období dešťů a my, znalí věci, prožíváme noci plné hrůz. Údolím se nese hřmot padajících bloků. Někde blízko nás se valí do údolí lavina bahna a kamení, trať mizí a doprava je na několik dnů přerušena. Na budovu blízko hydrocentrály nedávno spadl skalní blok a zničil ji. Naštěstí nedošlo ke ztrátám na životech. Vládne neproniknutelná tma a jen náš zkušený sluch nás přesvědčuje, že přímo nad námi se nic katastrofického neděje. Práce odborníků v Andách má i svůj rub.
 

Obrazek

Čtvrť urozených před velkým náměstím v Machu Picchu, chráněná zdmi vysokými až pět metrů a širokými dva metry. Sama příroda a fortifikace vytvářely dokonalou ochranu proti případným útočníkům. (Machu Picchu 1975.)

Projekt rozšíření hydrocentrály však spěje ke zdárnému konci. Navzdory rozmarům přírody, navzdory Urubambě, posvátné řece Inků, která má v suchém letním období průtok 25 m3 za vteřinu a v období dešťů se mění se svými 800 m3 za vteřinu ve vše rvoucí saň. Hydrocentrála bude umístěna v podzemní kaverně a spád 345 m bude získán prokopáním 3 300 m dlouhého tunelu přes pohoří, aby vyústil znovu do řeky, která zatím se svými zákrutami urazila dvanáct kilometrů.
Získání potřebného spádu tímto způsobem je nejvýhodnějším řešením. Přehradu nelze vybudovat v údolí, neboť řeka v období dešťů unáší až 3,5 miliónu tun zeminy denně a taková nádrž, jako například naše Slapy, by byla zanesena naplaveninami za pouhých dvě stě dnů. I tak řešíme velké problémy. Přestože je voda, která je pouštěna do podhorského tunelu a na turbíny, zbavována splavenin v usazovacích nádržích, unáší stále hrubá zrna, která padají na lopatky turbín, poškozují je a ty musí být často vyměňovány.

Mantaro

ObrazekZa tímto exoticky znějícím názvem se skrývá největší hydroenergetický projekt Peru. V době mého působení v Limě byla část tohoto vodního díla v provozu a zásobovala hlavní město elektrickou energií. Končila právě druhá etapa výstavby, jejíž součástí byla montáž a uvedení do provozu sedmi vysokotlakých turbín. Třetí etapa, znamenající další rozšíření výkonu elektrárny, nazvaná pracovně „Mantaro-Restitución", byla zadána švýcarské projekční firmě.Vyjíždíme z Limy brzy ráno. Již za tři a půl hodiny máme dosáhnout výšky 4 843 metrů. Bude to můj nový výškový rekord v Peru. Vytahuji se, že zbývající metry do pěti tisíc zdolám pěšky.

Díky dokonalé organizaci práce a intenzivnímu využívání půdy přinášelo zemědělství základní bohatství inckého impéria (Ženy při práci na poli kukuřice. Mraky zachycují období dešťů na altiplanu.)

Byl jsem potěšen, že jsem byl přizván jako expert, abych posoudil švýcarský projekt a záměr z inženýrsko-geologického hlediska. Záhy jsem se přesvědčil, že je to nad mé síly. Bez předchozí aklimatizace mé kroky ztěžkly a ohlásila se nevolnost. Musel jsem se rychle vrátit do bezpečí auta. Je to k nevíře, ale v autě nevolnost rychle zmizela a pokračovali jsme v cestě. V pětitisícové výšce začíná linie věčného sněhu. Vidět po několika měsících opět sníh a ještě k tomu v tropech, to dokáže člověku vzít dech. Nyní se budeme pohybovat již jen ve vysokohorském pásu. Projíždíme pestře zbarvenou krajinou, míjíme nejstarší hornické městečko země La Oroya s rozvinutým hutnickým průmyslem.
Docela se už těšíme na nocleh v Huancayu, v dvěstětisícovém městě ve výšce 3 271 metrů. Ale nepředbíhejme. Bez aklimatizace se o spánku nedá mluvit. Každou půlhodinu se probouzím a musím se pořádně nadýchat. Za chvíli mi však již ani to nestačí. Vstanu, udělám několik cviků, abych nabral dech a mohl alespoň na několik minut usnout. Opět nic. Chvílemi mám dojem, že se nedočkám rána.
Za časného jitra si prohlížím město. Je proslulé svými nedělními trhy, které hýří barvami, výrobky z lamí vlny a nejrůznějšími atrakcemi. K jedné z nich patří například „lék proti všem nemocem světa". Dočítám se o něm hned vedle mohutné skleněné nádoby s rozkládající se anakondou. Lektvar nabízí „indiánský lékař" za deset bolů do skleniček a nemocní jej hned popíjejí. V duchu si říkám, že ten, kdo tento „lék" požije, bude mít klid na věky. Co má však ubohý indián dělat? Zeptal jsem se jednoho z nich, co učiní, když mu lék nepomůže. Půjde do nemocnice?
„No, seňor, na to nemám peníze", odpověděl a dodal: „To raději zemřu."
Smrt je zde považována za přirozený jev a úmrtí dítěte se nebere jako tragédie. „Vždyť za několik měsíců můžeme mít nové," řekla mi jedna indiánka.
Po dobrodružné jízdě přes altiplano, kde jsme museli několikrát přejíždět pohybující se masy půdy a kamení, kdy část úzké silnice byla v pohybu nebo dokonce již stržena do propasti, se dostáváme do malého městečka Colcabamby ve výšce 3 070 metrů. K hydrocentrále zbývá sjet po úzké a křivolaké cestě s rozdílem výšek jednoho tisíce metrů. Máme proto právo na krátký odpočinek. Volno věnujeme návštěvě místního učitele, který je zde uznávanou autoritou. Má slušně zařízený byt se sedací soupravou, starým šicím strojem a velkými vánočními jeslemi.
Osvěženi se vydáváme prudce klesající cestou k hydrocentrále. Na jejím konci nás čeká poslední úsek chůze mezi kaktusy, v drolivém a kluzkém terénu, kde neopatrnost může znamenat smrt. Záhy si již prohlížíme průzkumné štoly. Spolu s mým přítelem a odborníkem na mechaniku hornin Karlem Drozdem zjišťujeme, že průzkumné štoly ještě zdaleka neprocházejí místy, která by byla nejvhodnější pro výstavbu podzemní hydrocentrály. Navrhujeme projekt dalších geologických a geotechnických prací. Peruánští odborníci jsou s našimi technickými konzultacemi na Mantaru spokojeni. Žádají československou stranu, aby vypracovala návrh kontraktu na provedení inženýrsko--geologického průzkumu a na kontrolu výpočtu stability podzemní kaverny metodou konečných prvků. Je prosinec roku 1975 a začíná se nová kapitola spolupráce mezi Peru a Československem.
Vodní dílo Mantaro-Restitución se nachází v centrální části Peru v provincii Tayacaja v okrese Huancavelica. Úvodní projekt stavby dokončilo „Electroperú-INIE" v květnu roku 1975. Bylo prokázáno, že tato hydrocentrála může po dostavbě nejvhodnějším způsobem pokrýt deficit elektrické energie centrálního Peru, který se očekával v důsledku intenzivního rozvoje zemědělství a průmyslu. Zejména se předpokládal nárůst spotřeby energie v průmyslové aglomeraci města Limy a přilehlých oblastí.
Samotná Lima je od vodního díla vzdálena 460 kilometrů. Nejen projekce a výstavba hydrocentrály, ale i související instalace byly technicky obtížně řešitelným problémem. Umístění stavby ve vysokohorském prostředí kladlo mimořádné nároky na budování sítě rozvodu energie od založení stožárů vysokého napětí až po překonávání pětikilometrových výšek, to vše na svazích ohrožených sesuvy.
Obrazek
Zleva Otto Horský, Karel Drozd a Peruánec Flavio Ramos při geologické dokumentaci průzkumných štol pro vybudování podzemní hydrocentrály Mantaro. (Mantaro 1975.)

Projekt Mantaro využije výškového rozdílu mezi hydroelektrárnou Mantaro II v údolí řeky Colcabamby a Mantaro-Restitución v údolí řeky Mantaro. Tento rozdíl činí 255 metrů. V podzemní kaverně budou instalovány tři turbíny o celkovém výkonu 200 MW. Při projektování tohoto nejvýznamnějšího energetického díla spolupracovala s Peruánci švýcarská projekční firma, při výstavbě Italové a československá strana nakonec vyhrála konkurs na inženýrsko-geologické a geotechnické práce. Zásluhu na tom měli pracovníci Stavební geologie Praha a Geotestu Brno a dalších československých institucí, jejichž projekt průzkumu byl akceptován jako bezkonkurenční.
Při zadání těchto prací československým odborníkům hrála důležitou roli i skutečnost, že jsme již během první návštěvy stavby odhalili problémy, které unikly jak peruánským, tak švýcarským a i italským odborníkům. Již hotová přehradní hráz Mantaro II, která zadržovala vodu pro výrobu elektrické energie, se totiž nacházela v rozsáhlém sesuvu, který se tlačil přímo na těleso betonové hráze. Kdyby hráz praskla, došlo by ke katastrofě.

Geologové na Mantaru

ObrazekNa základě odborného posouzení místa budoucí podzemní hydrocentrály a přívodních tunelů, zpracovali přední českoslovenští odborníci projekt geotechnických průzkumných prací. Na jeho základě měly být posouzeny možnosti výstavby tohoto vodního díla v daných velmi složitých geologických podmínkách. Hlavní přívodní tunel k projektované hydrocentrále měl procházet podle našich dosavadních zjištění v délce asi 700 metrů starým skalním sesuvem.
Proto jsme peruánské straně nabídli i posouzení otázky, zda je možné oživení pohybu svahu v důsledku stavebního zásahu či po uvedení díla do provozu.

Domorodé kultury dokázaly zvládnout a spoutat vodní energii. Terasy a vodní kanály v mnoha případech slouží do dnešních dnů a jsou příkladem ekologického využívání krajiny. (Rolník zavlažující půdu vodou z nádrže.)

Následkem toho by mohlo dojít k poškození tunelu a k vyřazení hydrocentrály z činnosti, což by mělo velmi neblahý dopad i na zásobování Limy elektrickou energií.
Hlavním dodavatelem geotechnických prací , týkajících se hlavně průzkumu skalního masivu v oblasti budoucí kaverny a přivaděčů, se stala Stavební geologie Praha. Ta požádala Geotest Brno o spolupráci při zhodnocení stability svahu, který byl zasažen skalním sesuvem. Hodlala tak využít dlouhodobých zkušeností jeho odborníků s výzkumem svahových pohybů. Především se počítalo s uplatněním geoakustické metody zjišťování stability sesuvů, která byla na našich pracovištích vyvinuta v letech 1971-1975 v úzké spolupráci s Vysokou školou báňskou v Ostravě a v té době neměla ve světě konkurenci.
Princip geoakustické metody je založen na poznatku, že hornina v průběhu porušení vydává slabé zvuky (praskot), které lidský sluch nezaznamená. Teprve moderní elektronika dokázala registrovat praskot hornin na magnetofonový pásek a dále jej vyhodnocovat, což umožňuje „poslouchat" i hlasové projevy horniny hluboko ve svahu. Z intenzity praskotu se dá usuzovat, zda dochází k porušování horninového masivu svahovým pohybem. Zřetelně akusticky se projevuje i pohyb dosahující řádově jen několika milimetrů za rok.
V případě peruánského projektu byli tímto úkolem pověřeni Jaromír Krejzlík z Vysoké školy báňské v Ostravě, který byl hlavním konstruktérem geoakustické aparatury a Stanislav Novosad z Geotestu Brno, který vedl úkol technického rozvoje “geoakustika” a byl průkopníkem využití tohoto vynálezu Dalšími členy expedice byli geofyzici Jiří Vitásek a Jiří Kopic ze Stavební geologie Praha.
O tom všem již bylo rozhodnuto při zpracování návrhu kontraktu v březnu 1975. Počítalo se s odjezdem v květnu 1975. Teprve pak začala hlavní příprava a čekání na podpis kontraktu. Bylo to dlouhé období, které si museli prožít asi všichni pracovníci, kteří byli vysíláni na práce do zahraničí. Charakteristické je tím, že musíte stále počítat s možností, že odjedete během dvou týdnů, za rok, nebo také nikdy. Náš zákazník nemohl pochopit průtahy z československé strany zapříčiněné kádrováním pracovníků před jejich odjezdem.
Tak uběhl celý rok 1975 a až na jeho sklonku přišla zpráva, že byl kontrakt v Limě dne 3. prosince konečně podepsán. Pro tentokrát nebyl odklad odjezdu zapříčiněn dlouhodobou přípravou expertů v Československu, ale obtížemi s podpisem kontraktu. Ty spočívaly v tom, že Polytechna Praha, jako garant prací a organizování, která musela kontrakt nakonec podepsat (podniky k tomu neměly v té době žádné pravomoci), měla pramalý zájem na uskutečnění celého záměru. Atak jsem musel kontrakt nakonec připravit ve spolupráci s československými odborníky zcela sám, prodiskutovat ho s peruánský-mi právníky a předložit hotový Polytechně jen k podpisu.
Pracovníci zahraničního obchodu mě varovali, abych tak nečinil, že oni by to nikdy neudělali, a že se ženu do záhuby. K podpisu kontraktu nikdo „z mocných" nemusel jet do Peru a v tom byl hlavní problém. Zvládnul jsem to sám.

 

Obrazek

Podpisem kontraktu Mantaro--Restitución byla zahájena nová etapa spolupráce mezi Československem a Peru. Za Polytechnu Praha podepsal kontrakt O. Horský, za Elektroperu generální ředitel Emilio Navarro. (Lima 1975.)

Teprve teď začal shon, jehož výsledkem bylo odeslání celkem jedenácti přepravních beden s přístroji a materiálem o celkové hmotnosti 860 kg, které byly předem letecky odeslány do Limy. Některé bedny museli naši experti vlastnoručně vyrobit. Bylo nutné počítat s tím, že při nakládání či vykládání z lodi se mohou uvolnit a spadnout. Navíc musel materiál vydržet i několika-týdenní skladování na volné ploše letiště v Limě, kde v období příjezdu expedice bude panovat zimní počasí -mlha, mrholení, vysoká vlhkost vzduchu. Víme, že celnice v Limě je neoblomná a vytáhnout z ní cokoli, co se vymyká normálu, dá neuvěřitelnou práci. Sám jsem byl svědkem toho, že se nepodařilo dosáhnout vydání zařízení pro stavbu malé vodní elektrárny. Peruánci s tím otáleli tak dlouho, až zahraniční partner vzdal veškeré úsilí a turbíny i jiné přístroje propadly peruánskému státu.
„Když jsme konečně 20. května 1976 odvezli všechny bedny na letiště v Praze-Ruzyni, nemohli jsme pochopit, jak jsme mohli před více než rokem uvažovat, že vše sbalíme a připravíme během dvou až tří týdnů." Vzpomíná Stanislav Novosad, který se stal vedoucím expedice. Její první část odletěla z Prahy do Limy přes Paříž 29. května 1976.

    ObrazekOtto Horský
     Peruánské postřehy

     Odpovědná redaktorka Martina Nováková
     Technická redaktorka Marcela Stehlíková
     Grafická úprava, sazba a tisk Repronis Ostrava
     Vydal Repronis Ostrava 2004

     První vydání, Repronis 2004, ISBN 80 - 7329 - O50 - 2

     Druhé vydání, Repronis 2008, ISBN  978-80-7329-184-6

      Peruánské postřehy: zde

 

Knihu je možno zakoupit přímo u autora: Otto Horský, Břenkova 28, 613 00 Brno, e-mail: 602791425@seznam.cz

The book can be purchased directly from the author

El libro se puede comprar directamente del autor 

Libro sobre el Perú de Otto Horsky en República Checa

 


Nota Informativa 224 - 09
En la renombrada sede de la editorial “Dobrovsky” de la ciudad de Brno, en la República Checa, tuvo lugar la presentación del libro Recuerdos del Perú (“Peruanské Postrehy”) del ingeniero Otto Horsky, que constituye su testimonio de los años vividos en nuestro país, de sus actividades profesionales, experiencias personales y apreciaciones sobre diversos aspectos de la sociedad, historia, civilización y geografía peruanas.

El ingeniero Horsky, destacado peruanista checo y geólogo de profesión, desempeñó el cargo de Agregado Comercial de la Embajada checoslovaca en Lima durante los años 70, siendo además Jefe de la Oficina Técnica de Cooperación. Participó de la ampliación del potencial hidroenergético de la Central Hidroeléctrica de Machu Picchu; en los estudios geotécnicos para la Central del Mantaro; y en los estudios para la estabilidad del derrumbe en el reservorio de Tablachaca, considerados estos últimos como un ejemplo a nivel mundial para evitar catástrofes.

El interés por el Perú del ingeniero Horsky lo llevó a organizar la “Expedición Titicaca
2004”, la cual, además de efectuar estudios topográficos, de ciencias naturales y socioeconómicos del Altiplano peruano, tuvo por finalidad elaborar una documentación visual sobre el paisaje y la presencia del hombre alrededor del lago Titicaca, así como sobre la forma de vida y costumbres de las comunidades campesinas que habitan la región, exposición llevada a diversas ciudades checas e incluso a Bratislava, capital de Eslovaquia.

La presentación del libro corrió a cargo del Embajador del Perú en la República Checa, quien resaltó los esfuerzos de su autor por difundir la imagen cultural de nuestro país y promover los valores nacionales en los países de Europa Central y del Este. En la ceremonia también participaron americanistas y profesores universitarios de la región de Moravia, así como autoridades políticas, intelectuales, periodistas y público en general.

Lima, 30 de abril de 2009

Descargar el libro: Peruánské postřehy: zde

Actividades del Sector Relaciones Exteriores(30/04/2009)

 

 

 





 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Peruánské postřehy

(Jiří Kočí, 14. 1. 2008 9:25)

Tato kniha ukazuje Peru v sedmdesátých letech minulého století. Z webových stránek autora je vidět, že se i nadále věnuje problematice Peru. Nebylo by možné, aby autor napsal pokračování, jak to vypadá v Peru dnes po více než třiceti letech? Takové srovnání by bylo velmi aktuální, neboť do Peru dnes naši turisté jezdí velmi často a zajímalo by je to.

Re: Peruánské postřehy

(Otto Horský, 13. 7. 2017 1:48)

Na dotaz pana Kočího, uvedený v komentářích,zda jsem napsal něco nového o Peru po knize Peruánské postřehy (2000, 2004, 2008), sděluji,že ano, celou řadu knih, od populárních, životopisných po populárně-vědecké až odborné. Všechny jsou vedeny na mých webových stránkách a vyšly jak v papírové, tak v elektronické podobě. Pokud některé z nich vydané v papírové formě byly již rozebrány, pak v elektronické podobě budou vždy k dostání, stačí zadat název knihy a zjistíte, kde se dají koupit. Otto Horský