Jdi na obsah Jdi na menu
 


Carlos Stohr

12. 7. 2017

 

25.12.2007 18:15: Carlos Stohr, autor: Otto Horský

Medajlon o Carlosovi Stöhrovi
Otto Horský

Konečně, jednoho mlhavého dne v listopadu roku 1947, opustili Stöhrovi starý kontinent. Nalodili se v Brémách, plni strachu přepluli kanál La Manche, zaminovaný ještě z doby druhé světové války. Jídlo na parníku General Sturgis bylo přímo excelentní ve srovnání s tím, co museli jíst v různých táborech pro uprchlíky v Německu.

Všichni Stöhrovi, otec František Josef, matka Marie, bratři Tomáš a Karel, opustili rodnou hroudu 15 srpna 1946. Díky dobrým kontaktům získali rodiče legálně venezuelské vízum. Čtrnáct měsíců strávili v internačním táboře v Německu, kde pobyt sám o sobě by stál za samostatný román. Matce se podařilo umístit patnáctiletého Karla do prestižního internátu, který již před válkou sloužil k výměně studentů mezi Německem a Anglií. Ve škole byla vyžadována vysoká disciplina, znalosti jazyků a sportovní duch. K vyplnění volného času sloužily různé aktivity a dlouhé pochody o víkendech. Výuka a mimoškolní aktivity byly zaměřeny nejen k výchově, ale i k posílení pocitu vlastenectví.
Zcela náhodou bydlel Karel v pokoji spolu s budoucím známým německým milionářem a plejbojem Güntr Sachsem, s vnukem generála Von Bülowa a s příbuzným známého generála z Jižní Afriky. Německo se nacházelo po válce v ruinách a bylo přeplněno uprchlíky ze zóny, která spadla pod ruskou správu. Jídlo a ošacení byly na příděl, všeho byl absolutní nedostatek.
Tuto dobu přečkal s humorem jemu vlastním i dnes a v těžkých chvílích si pozpěvoval „Škoda lásky“ s vlastními slovy.
Když parník General Sturgis opustil anglické Doverské útesy a po dlouhé plavbě se dostal do Karibiku, jasně modrá obloha bez mráčků a azurové moře všechny pasažéry přímo okouzlily. Mnozí uprchlíci házeli plni radosti do moře své obnošené zimní oblečení za zpěvu v mnoha světových jazycích. V noci 12 prosince přistáli ve venezuelském přístavu Puerto Caballo. Hned následující den je naložili do dřevěných autobusů bez dveří a oken a byli umístěni ve sběrném táboře „El Trompillo“nedaleko města Valencie. Každému bylo přiděleno identifikační číslo a dostali ihned plnou svobodu pohybu.
Vždy krásně modrá obloha bez mráčků a všude kolem bohatá tropická vegetace. Město Valencie kypící rušným životem. Páry tančící bolero za svitu luny a hvězd, tělo na tělo. Kreolové a mulati polonazí, hledající společnice. Ženy a dívky oděné do pestrých a lehkých šatů všech barev, obrovská auta jako plující koráby. Děti prodávající na ulici žvýkačky chicle, stánky s Coca-Colou. To vše zanechalo dnes již na Carlose hluboký dojem. Bylo to zcela něco nového ve srovnání z válkou zničené Evropy. Cítil se jako v ráji. Pochopil, že pro něj nastává zcela nová kapitola života.

Carlos Stöhr se narodil v roce 1931 v Praze, kde prožil i své dětství. Pocházel z poměrně velmi zámožné rodiny. Jeho výchova však byla tím více přísná, až striktní. Čtyři jazyky, dá se říci obrazně, znal již od kolébky: česky, německy, francouzsky a anglicky. V rodině vládlo hodně etiky, vyžadovala se absolutní poslušnost. Při obědě musel sedět s knihou na hlavě a další knihy musel mít pod každou paží. Rodiče ho udržovali při různých prospěšných činnostech po celý den, bez oddechu. Skupinové hry, ruční práce, malování, sporty a hudba se staly nedílnou součástí přísné výchovy. Většina takto získaných návyků se mu hodila v dalším náročném životě, některé upadly v zapomenutí, nebyly použitelné.
Rád chodil s otcem na pravidelné nedělní výlety. Navštěvovali historická místa, hrady a zámky, a také lesy a přírodu. Jeho matka byla opravdovou znalkyní legend a historie naší vlasti a okolních zemí. Dovedla dlouze vyprávět o rostlinách, zvířatech, o přírodě. Na tomto místě vzpomněl Carlos na slova jednoho španělského spisovatele, který napsal: „Jaké štěstí pro mladého člověka mít dobré rodiče.“ A ihned připojil: „Jaké štěstí, že jsem vyrůstal v městě s bohatou historií a kulturou, jako je Praha“
Přišla druhá světová válka a vše se změnilo. Rodina cítila nad sebou nacistickou persekuci. Díky bohu přežila, ale jak tvrdí Carlos, obě světové války totálně změnily svět a zejména střední Evropu, která se vymanila z postupného pofrancouzšťování, aby postupně byla angloamerikanizována, jinde zase rusifikována. Rodiče Stöhrovi cítili, že rozdělená Evropa se nebude zdárně vyvíjet a v roce 1946 se rozhodli k emigraci.
Carlos prošel několik zaměstnání v Caracasu, aby se posléze zamiloval do venezuelského ostrova Margarita. Ostrov navštívil nejdříve jako turista v roce 1950 a ihned byl okouzlen jeho nádhernou přírodou, lidmi, kulturou a historií ostrova. Proto se rozhodl zanechat za zády příjemné klima podhůří Kordiller a rušný život v Caracasu. V roce 1953 si pořídil na ostrově dům a záhy se stal skálopevným margariťanem. Dostal tak další impulz v jeho životě, který mu dával postupně zapomenout na krutosti války. Ostrov Margarita mu zcela přirostl k srdci. Nebylo návratu. Zakotvil na ostrově dnes již 53 let. Naučil se milovat tuto zemi a její lid. Zamiloval si přírodu a klima, léčící všechny jeho neduhy. Ostrované si ho zamilovali. Když ho zdraví, je cítit jejich obdiv a lásku k tomuto člověku.
Dnes je Carlos uznávaným a jediným grafickým kronikářem ostrova. Namaloval více než 3000, desítky reprodukovaných pohlednic, 42 originálních akvarelových pohledni, litografie a další. Svá díla vystavoval na více než 30-ti samostatných výstavách, participoval na dalších skoro 50-ti výstavách kolektivních. Je také uznávaným ilustrátorem knih o ostrově Margarita.
Ilustroval následující knihy spisovatele José Joaquima Salazara, zvaného Franco „Cheguaco“:
Mitos y Creencias Margariteňas -1982 (32 ilustrací), Consejas y Leyendas Margariteňas-1988 (44 ilustrací), Leyendas y Creencias Margariteňas-1996 (67 ilustrací). Sám napsal a ilustroval
knihy: Nuestras Vivencias Margariteňas, 1991 (67 ilustrací), Margarita – un Solo Rostro, 1996 (201 ilustrací), El Doble Dos del Checo, 1989 (23 ilustrací), Los Checos en Venezuela, 1998 (23 ilustrací), El Checo tras las huellas del costumbrismo Margariteňo, 2001, Mis Bodas de Oro con Margarita, 2003 – kniha napsaná k 50-tému výročí jeho příchodu na ostrov Margarita.
Ve svém mládí byl všestranným sportovcem. Representoval Venezuelu na Panamerických hrách v Mexiku (1955). Výborný plavec, hráč basketbalu. Jako hráč bridže se zúčastnil mezinárodních soutěží. Nelze nevzpomenout jeho výjimečné hudební nadání. Hraje velmi dobře na klavír a na kytaru. Jako sběratel starých automobilů daroval Muzeu dopravy v Caracasu Cadillac z roku 1929. Je autorem jediné turistické mince, která byla vydána na ostrově Margarita. Píše do různých časopisů španělsky, německy a anglicky. Je redaktorem bulletinu Česko-Venezuelské asociace.
Za svoji celoživotní činnost v oblasti umění a kultury získal celou řadu prestižních cen.
Tento rok slaví tento Čech – Venezolánec 75 roků, z nichž 53 roků zasvětil ostrovu Margarita. Jeho kniha „Čech po stopách folkloru ostrova Margarita“ je prácí malíře a literáta, dokumentující populaci ostrova v jeho sociálně-kulturních aspektech, což je bezesporu ta nejlepší forma jak rozšířit duchovní bohatství margaritské komunity.

http://krajane.radio.cz/articleDetail.view?id=176

Uveřejněno v rubrice krajane.net, 25.12.2007

carlos-stohr.jpg Carlos Stohr 85letý. Blahopřejeme a přejeme mu do dalšího života stálé zdraví a hodně dalších úspěchů. Naposledy jsme se spolu setkali v Caracasu v roce 2004 a jak vidno z fotografie, stále si udržuje dobrou kondici a humorný pohled na svět. Nikdy nemohu zapomenout, jak seděl pod kapotou našeho auta a hrál na kytaru a zpíval nám nádherné písně.

Otto Horský, 12.7.2017

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA