Jdi na obsah Jdi na menu
 


Návštěva leprosária na Kubě, Leprosario visit in Cuba, Visita de leprosario en Cuba

Návštěva leprosária na Kubě

Otto Horský

 

Začátkem května tohoto roku se zúčastnili členové klubu H+Z, Otto Horský a Hana Zelenková bilaterálních jednání o spolupráci mezi Španělskem a Kubou v oblasti medicíny. Využili této příležitosti a v doprovodu předních kubánských dermatologů navštívili leprosárium, v němž jsou  dlouhodobě umístěni pacienti s leprou, u nás nazývanou malomocenstvím.

 

 

   Oficielní název leprosária je Specielní dermatologická nemocnice  "Guillermo Fernandez Hernandez-Vaquero". Toto zdravotnické zařízení, založené již v 17 století,  je považováno za nejstarší na Kubě. V roce 1917 bylo přeměněno na leprosárium, do něhož byli soustředěni nemocní z celé Kuby, pokud o to měli zájem, neboť pobyt v nemocnici byl a  je i dnes dobrovolný. Leprosárium se nachází  ve vesnici El Rincon poblíž Havany, v okrese Santiago de las Vegas. Jeho součástí je i výzkumné pracoviště, založené v roce 1959  a nádherná kaple zvaná Santuário de San Lázaro. 

 Lepra je infekční onemocnění způsobované bakterií Mycobakterium leprae, která obvykle napadá periferijní nervy, kůži a sliznice, při čemž dochází k poškození hmatu a citlivosti. Pacient obvykle necítí bolest, pokud si místo poškozené leprou z vnějšku něčím poškozuje.U nás se pro tuto nemoc používá název „malomocenství“. Zmínky o ní pocházejí již ze starověkého Egypta a z Indie. Za křižáckých válek byla zavlečena do Evropy a největšího rozmachu zaznamenala zejména v 15. Století, kdy byla považována za boží  trest, seslaný shůry. Teprve, když v roce 1869 mikrobiolog Hansen objevil původce nákazy a zejména s rozvojem antibiotik, došlo v Evropě k vymizení této choroby. Přesto se však i zde vyskytují v některých lokalitách případy onemocnění leprou, zejména v Rumunsku, kde existuje dnes již jediné leprosárium v Evropě, v rumunském Tichilesti v deltě Dunaje. Ve světě však dosud tato nemoc existuje poměrně v hojném zastoupení, počet nemocných je odhadován na 11 milionů lidí. Jejich počet však může být daleko větší, neboť první příznaky onemocnění nemají hrozivý charakter a někteří nemocní zpočátku ani neví, o co kráčí, nebo nemoc ze společenských důvodů tají.starostliva-pece.jpg.jpg
   Společná práce lékařů, zdravotních sester a zejména řádových sester „Dcery charity svatého Vincenze de Paula“ (Hijas de la Caridad) přinášejí své výsledky. Měli jsme možnost navštívit pavilony s nemocnými a zeptat se jich na jejich spokojenost s léčbou a poskytovanými službami. Nejdříve jsme se zeptali Orlanda.

„Jsem velmi spokojen s dosaženými výsledky léčby i s poskytovanými službami. Chovají se k nám, jako bychom vůbec nebyli nemocní, cítíme se zde, jako jedna velká rodina. Našel jsem tu opravdu nový domov“

Orlando přišel do nemocnice  v 19 letech a dnes je mu 40 roků. Více než polovinu života tedy strávil v nemocnici. Když vyprávěl, že musí počítat s tím, že zde zůstane až do konce svého života, nebylo cítit žádnou lítost v jeho hlase. Se svým osudem byl naprosto smířený.

   Navštívili jsme ale hodně dalších pacientů, mužů a žen a nikde jsme se nesetkali s pocitem vlastní sebelítosti nad tím, že trpí nevyléčitelnou nemocí. Jsou si všichni vědomi toho, že dříve malomocní byli vyřazeni ze společnosti a buď umírali na ulici, nebo byli soustředění do leprosárií umístěných většinou mimo civilizaci a v mnoha zemích tomu tak dosud je. Zde mají veškerou péči, čisté a vzdušné prostředí, stravu, někdy dokonce i kulturu, neboť pro ně organizují různá umělecká vystoupení. Pokud mají příbuzné či známé, tito je mohou o víkendech navštěvovat. Když je pacient schopen samostatného pohybu, dovolí mu o víkendech, aby naopak on sám odešel z nemocnice navštívit příbuzné. Kdo chce, může se ve velkém areálu uprostřed nádherné tropické přírody věnovat výsadbě stromů nebo plodin, úklidu okolí či zahrady. Nebo si zahrát s dalšími pacienty domino. Dokonce se někteří hráči domina zúčastňuji soutěží mimo areál nemocnice. Proč by tedy měl odejít a samostatně se potloukat po světě s takovým vážným a obtížným onemocněním? A aby se na něj někteří dívali jako na malomocného, jehož mnoho lidí dosud považuje za přenašeče nákazy. Zde je mezi svými. Ale když chce, může. Jedna asi padesátiletá pacientka na vozíku říkala, že skoro každý víkend opouští nemocnici. Přijedou si pro ni příbuzní.

    sedici-stolety.jpgZcela dojati jsme byli  při hovoru s panem Rodríguezem. V leprosáriu je od roku 1954 a vzhledem ke svému vysokému stáří je „ležák“. Vrchní představená řádových sester „Hijas de la Caridad“ nám před ním řekla, že to je pacient, který má již sto roků. I když je již slepý a málo pohyblivý, posadil se na okraj postele a s hrdostí prohlásil, že ještě není stoletý, vždyť bude mít sto roků až v červnu tohoto roku. Potom se s podporou sestry dokonce postavil, abychom si ho mohli vyfotit.

   Pan Rodríguez není jediný metuzalém v tomto leprosáriu. Další stařec se dožívá 97 let a jsou další osmdesátiletí, i ženy. Tak to byla odpověď na naši otázku, zda nemocní leprou se dožívají i vysokého věku. Dožívají, ale musí mít zdravotní péčí.

"V roce 2004 bylo na ostrově diagnostikováno více než 9000 případů " vysvětlovali nám nás doprovázející dermatologové. Dnes se vyskytuje asi 1 nakažený leprou na 10 000 obyvatel, což je zhruba stejný počet. Většina z nich ale žije normálním způsobem se zbytkem populace. Dá se tedy říci, že v zásadě je lepra na Kubě vymýcena nebo její výskyt potlačen. Nesmíme však zaměňovat slovo vymýcení s tím, že doba inkubace je něco mezi třemi až pěti léty a nosičem bakterie  Mycobakterium leprae jsou tisíce, možná desetitisíce lidí. Většinou však dochází k vymizení původce z těla, aniž by o tom měl člověk ponětí.

   Nemoc není nakažlivá, ale přesto v případě výskytu jsou diagnostikováni všichni rodinní příslušníci a příbuzní a všechny osoby, které přicházely s nemocným často do styku, a to až do vzdálenosti 50 kilometrů od místa jeho bydliště. Když je nemoc podchycena včas, může být antibiotiky vyléčena bez dalších následků. Když ale i pacient v naprostých počátcích nemoci chce být umístěn do leprosária, je bez problémů přijat a je mu věnována veškerá péče. Navštívili jsme devatenáctiletou dívku, na níž nebyly viditelně rozeznatelné příznaky nemoci. Potom mladého muže ve věku 22 let. Je zde již od svých 8 let. Hrál si právě hry na malém počítači a byl očividně spokojen.

    Také jsme se dozvěděli, že kubánská legenda, slavná zpěvačka Rosita Fornes je patronkou leprosária.starenka-na-voziku.jpg

   Jak nám bylo sděleno, léčba vznikajících vředů je možná implantací tělní tkáně získané z tlustého střeva na postižené místo, tedy jakýmsi roubováním na postižené místo. Pokud se vředy neléčí, může dojít k nutnosti amputace postižené končetiny. To je případ ženy na vozíčku, která ale přesto neztrácí humor a dokonce skoro každý víkend vyráží za svými příbuznými do Havany.  

 Od roku 1962 vstoupil v platnost nový zákon, na jehož základě je třeba hlásit a evidovat nové výskyty lepry. Je to velmi důležité, neboť v prvních fázích nemoci mají pacienti šanci na úplné vyléčení a i když nemoc není infekční, postižený  bez lékařské péče znamená velkou zátěž pro rodinu a její okolí a snížení společenského uplatnění. Díky tomuto novému zákonu a mimořádné péči o nemocné, výskyt lepry se podstatně snížil. Dnes nepřesahuje 250 až 300 nových případů ročně. Když si uvědomíme, že na světě se eviduje až 700 000 případů ročně, pak toto číslo je opravdu nevelké. Bohužel, dosud se nepřišlo na to, jak bojovat proti Sbakterii preventivně a nezbývá, než včasnou diagnózou nemoc odhalit. Když člověk zjistí příznaky kožních lézí, brnění v postiženém místě, sníženou citlivost  na bolest a na teplo v některé části těla, pak by měl ihned vyhledat dermatologa.pohled-do-salu.jpg

  Leprosárium má v současné době 233 lůžek, asi 80 hospitalizovaných pacientů, ale dalších asi 80 na léčbu do sanatoria dochází. O nemocné se stará 12 lékařů včetně ředitele, 62 zdravotních sester a pomocného personálu a 6 řádových sester “Hijas de la Caridad“. Nemocní jsou umístěni v pozoruhodně čistých podlouhlých renovovaných sálech, v nichž panuje klidná a naprosto tichá atmosféra. Všude je vidět řád a pořádek, z pacientů vyzařuje spokojenost s prostředím a s poskytovanou péčí. Zastihli jsme je právě při podávání oběda. Na talíři měli rýži a maso v nějaké omáčce. Matka představená, Marta Calvo  nám vysvětlila, že jídlo na oběd a na večeři je obohaceno o vitamíny a bílkoviny, navíc dostávají čtyřikrát denně mléko, ovoce a zeleninu.

   Nemocnice má několik oddělení, rentgen, mikrobiologickou laboratoř, stomatologii, rehabilitační oddělení, centrální sterilizaci, vlastní lékárnu a další laboratoře. Špičkově  je vybavena zejména  ambulantní dermatologie. Vybavení nemocnice je velmi dobré a na úrovni, která poskytuje podmínky pro vlastní výzkum léčby lepry a jeho dosažené výsledky jsou nadějí pro nemocné.
   Léčba lepry sestává se třech podávaných léků:  Rifadin, Dapson a Lampren. Tyto se podávají minimálně po dobu jednoho roku. Kontrola krve v laboratoří se provádí jednou za 6 měsíců a podle  výsledku se upravuje další postup léčby. Pokud na uvedené léky pacient nereagoval, zavádí se užívání thalidomidu.

   Pacienti, a to jak hospitalizovaní, tak ambulantní, dostávají léky a veškerou péči v rámci národního zdravotního systému zdarma. Provoz je velmi nákladný, proto na něj přispívají vládní a nevládní organizace a i různé organizace náboženské, včetně Vatikánu. Ne náhodou navštívil leprosárium i papež Jan Pavel II a prohodil laskavá slova s mnoha pacienty, kteří na něj dosud s láskou vzpomínají. Nynější papež, Benedikt XVI navštívil jen svatyni Santuário de San Lázaro, která je součástí obrovského  areálu leprosária a je považována za jednu z nejkrásnějších na Kubě. V leprosáriu se ho nedočkali.
   manzelsky-par.jpgJedinečnou zvláštností leprosária jsou domečky pro manželské páry, které se v nemocnici dají dohromady. V současném provozu je jich devět, jsou vybaveny vším potřebným, obsahují vstupní síň, kuchyni a ložnici, takže manželé mohou vést normální život. Jeden takový domeček, v němž jsme učinili návštěvu, navštívil i papež Jan Pavel II a na stěně visí fotografie z této události. Manželka se stará o síň plnou panenek, což je kubánská zvyklost v mnoha rodinách, šije jim šatičky, plete ubrusy, manžel se stará o pejska a údržbu dobrého technického stavu domácnosti.

   Když jsme opustili leprosárium a vraceli se do Havany, měli jsme pocit, že jsme se ocitli v 17 století.

U kostela a  podél silnice nebo na verandách vesnických domků prodávali stánkaři kytice květin a nejrůznější dárkové předměty, zejména sádrové figurky sv. Lazara a místy i velmi prosté občerstvení a čerstvé ovoce. Po úzké silnici projížděly žebřiňáky, tedy dřevěné vozy s velkými loukoťovými koly a s dřevěnou platformou, z obou stran obsazenou sedícími vesničany, kteří se přidržovali dřevěných žebřin po stranách vozu a mlčky za jízdy pohybovali nohami. Vpředu seděl kočí, pohánějící koňské spřežení. Byl to přímo mystický a neuvěřitelný zážitek.  

   Zatoužili jsme po ovoci zvaném „mamey“, které je považováno za ovoce nejsladší nejen na Kubě, ale na celém světě. Proto se zde také říká nejkrásnějším dívkám, dříve u nás označovaným jako „krev a mléko“, prostě a jednoduše, že dívka je  „mamey“. Toto ovoce jsem znal již z dřívějšího dlouhodobého pobytu na Kubě a právě v době našeho nynějšího pobytu dozrávalo. Měli jsme štěstí. V několika stáncích ho prodávali, kus za 5 centávů, tedy asi naši korunu padesát. Ovoce je  oválného tvaru a váhy asi půl kilogramu, s červenou velmi sladkou dužinou a uvnitř s velkým semenem s hořko-mandlovou vůní. Pochutnali jsme si a semena zkusíme zasadit doma do bytové zimní zahrady.

ulice-leprosaria.jpg

    

 

 

 

 

 

 

 

 

Leprosárium je umístěno v nádherné tropické zahradě, budovy a okolí jsou dobře udržovány 

utulny-domecek.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Útulný domeček pro manželský pár, který se seznámil v leprosáriu

svatyne-sv.-lazara.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Svatyni Santuário Nacional de San Lázaro navštívili papež Jan Pavel II a také Benedikt XVI

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA