Jdi na obsah Jdi na menu
 


45 let od katastrofy pod Huascaranem

21. 7. 2017

45 LET OD KATASTROFY POD HUSCARANEM

 

Otto Horský

 

Sedím v kině Roma v Limě a pozoruji odvíjející se děj filmu „Zemětřesení“. Náhle slyším dunění a pružná vlna poprvé rozechvívá sál. Milenci na filmovém plátně nevěnují drnčení oken a řinčení skla pozornost. Zato celým sálem kina proběhla první vlna vzrušení a mnozí, kteří tak důvěrně znají účinky zemětřesení, sklouzávají jako na povel se židlí a v bezmezném zmatku se plazí po zemi nebo prchají ze sálu. Ale film pokračuje dál. Většina diváků se po chvíli vracejí na svá místa a jen s námahou se snaží vstřebat přesvědčivost filmového ztvárnění otřesů. V zápětí se ve filmu otevírá geologický zlom a v něm mizí dva geologové měřící seizmickou aktivitu. Sál kina a lidé v něm se znovu rozechvívají pružnými vlnami, které umožňuje nová trojrozměrná technika zvuku. Chvějí se stěny, již již se bortí, diváci poskakují na svých židlích, všichni strnulí bezmeznou hrůzou. Dojem je naprosto dokonalý, neboť jsme v zemi, kde lidé neblahé účinky této metly lidstva již vícekrát zažili. Díky těmto zkušeným a impulzivním divákům jsem prožil filmové představení doplněné o autentické ukázky krizového chování. Do Limy jsem přiletěl začátkem prosince roku 1974 a diváci ještě měli v živé paměti hrůzy nedávného  zemětřesení, které postihlo hlavně toto město.

 

Dne 31 května roku 1970 postihlo Peru mohutné zemětřesení o síle 7,5 stupně Richterovy stupnice. Otřesy způsobily uvolnění laviny ledu a kamení ze severní stěny Huascaranu, která se sesunula o 2500 m níže a svým pravým okrajem pohřbila základní tábor československé horolezecké expedice. Všech 14 členů výpravy společně s chilským průvodcem zahynulo.

 

   Toto zemětřesení o síle 7 až 9 stupňů Richterovy stupnice patří svojí obrovskou intenzitou, ale i počtem mrtvých, mezi největší zaznamenaná zemětřesení nejen v historii Peru, ale na celé západní polokouli. Zasažená oblast přesahovala od pobřeží Pacifiku až do pohoří Kordiller délku 1000 km a šířku 250 km, zpustošena byla oblast o rozloze 83 500 km2.  Zcela nebo téměř zaniklo 250 měst a obcí, zahynulo asi 80 000 lidí, 20 000 zůstalo nezvěstných, dalších 50 000 bylo vážně zraněno, v nemocnicích bylo hospitalizováno 143 331 zraněných,  bez přístřeší zůstalo 200 000 lidí, nějak postižených bylo dle odhadů až 3 miliony lidí. Epicentrum zemětřesení se nacházelo v moři 30 km západně od přístavního města Chimbote. V samotném Chimbote dosahovalo magnitudo zemětřesení M až VIII stupně, ve starobylém městě Casma dokonce IX stupně. Síla zemětřesení byla tak mohutná, že vyvolala celou řadu  sesuvů v okruhu přesahujícím 100 km kolem města Chimbote a na pobřeží Pacifického oceánu, ale zejména v pohoří ve správní oblasti Ancash a  v provinciích Huánuco a La Libertad. Téměř třetina všech obětí katastrofy zahynula v oblasti nejvyšší peruánské hory, Huascaranu, z něhož se utrhla mocná lavina, která zasáhla hustě obydlené oblasti. Následné svahové pohyby se zde zkombinovaly a způsobily velké ztráty.   

   Katastrofa neblaze postihla naší horolezeckou výpravu. Byl vlhký, podzimní den, 31 května 1970, podobný jako každý rok v tuto dobu. V Limě v Peru bylo za­taženo, na město padala „garrúa“, jak obyvatelé nazývají husté mžení, typické pro podzimní dny. Správní oblasti Ancash a La Libertad odpočívaly v klid­né odpolední pohodě. Tam někde vy­soko pod nejvyšší peruánskou horou Huascaran (6768 m n.m.) se chystala čtrnáctičlen­ná československá horolezecká expe­dice k výstupu. Právě byli shromážděni všichni v základním táboře a domlouvali se na podrobnostech a úkolech jednotlivých členů výpravy. A pak se to přihodilo. Bylo právě 15.36 hodin. Nikdo to nečekal. Obrovský otřes země o síle VII0 intenzity dle stupnice MCS trval 45 vteřin. Těchto 45 vteřin zmařilo tisíce lidských životů. Dese­tiletí lidského úsilí se rázem promě­nilo v trosky a škody byly nedozírné. Ze 38 měst a vesnic v regionu Ancash 15 bylo totálně zničeno a zbytek byl po­vážlivě poškozen. Více než 70 000 do­mů bylo klasifikováno jako neobyva­telných, byly zničeny přivaděče vody, kanalizace, byla omezena výroba elek­trické energie na pouhých 10% normálního výkonu v hydrocentrále „Caňol del Pato“ na řece Santa v provincii Huallanca a hydrocentrála byla vážně  poškozena. Beze všech pochybností, tato správní oblast byla nejvíce postižena a v ní zejména malebná oblast Callejon de Huaylas pod Huascaranem. Město Huaráz bylo po zemětřesení  pokryto černým kobercem prachu a zůstalo v něm 10 000 mrtvých. Také další města a vesnice v této oblasti byla totálně zničena, od Recuay na jihu až po město Huallanca na severu. Druhé nejvýznamnější město Yungay, společně s osadou Ranrahirkou, byly pohřbeny pod lavinou bahna a kamení, pod níž zůstalo 25 000 obyvatel a celá československá horolezecká expedice. Laviny a sesuvy půdy přerušily cesty a silnice, v několika místech zatarasily tok řeky Santa a zmizela železnice spojující město Chimbote s Huallankou.

   Se smutkem vzpomínáme na tuto tragickou přírodní katastrofu. Je všeobecně známo, že severní vrchol Huascaranu v Bí­lých Kordillerách patři k masivům, které stojí na nepevných nohou. Již v minulosti se z této hory zřítily ni­čivé laviny kamení a rozbředlého ma­teriálu a zničily osadu Ranrahirca. V roce 1962 zahynuly v této osadě a v jejím okolí čtyři tisíce lidí. Severní vrchol již několikrát v novodobé historii dokazoval svůj neklid. Snad žádná jiná hora v této oblasti tak často nesetřásá svůj mo­hutný ledový příkrov.         

   „Po ohlušujícím rachotu se vždy utrhne a zřítí několik bloků skály a ledu, které při svém pádu strhnou další ma­teriál a vyvolají rozsáhlé sesuvy ledu, sněhu a skal a  proletí Huaylskou soutěskou, „Callejon de Huayalas“, úzkým kaňonem podél řeky Santa.“

   Bohužel, právě v době, kdy pod Huascaranem tábořila výprava našich horolezců, postihlo Peru snad jedno z největších  zemětřesení v novodobé historii. Tako­vému náporu nemohl nesoudržný Hu­ascaran odolat. Po prvním větším zá­chvěvu země se odlomil až devadesát metrů tlustý a dva kilometry široký  blok ledu a sněhu, který se zřítil po osm set metrů vysoké skalní stěně. Přitom s sebou strhl nesmírné množství skal­ních bloků a sutí. Lavina proletěla po jednom z ledovců, protrhla postran­ní morény a dole se natlačila do ka­ňonu Rio Shacsha. Příval měl takovou kinetickou energii, že ještě na hor­ním konci kaňonu přeletěl jeho postranní proud horský hřeben, jakoby byl katapultován, a pak se sesunul na město Yungay. Hlavní proud laviny se hnal dolů údolím řeky Shacsha, smetl Ranrahir­ku a valil se pak dál údolím řeky Santa, kde na celém toku dokončil dílo zkázy. K představě, o jak výjimečný sesuv šlo, snad přispěje údaj, že až do údo­lí Shacsha í dál přinesl skalní bloky veliké jako panelový dům. Rychlost sesuvu byla v souladu s fyzikálními zákony. Od místa odtrhnutí hmot až k soutoku zmíněných řek je to patnáct kilometrů. Hlavní masa sesuvu urazila tuto vzdálenost asi za dvě minuty, což odpovídá ry­chlosti až 450 kilometrů v hodině. Samozřejmě, že při takové rychlosti měl ničivé účinky í stále stlačovaný polštář vzduchu před lavinou, jejíž objem se odhaduje na padesát miliónů ku­bických metrů hmoty. Pod obrovskou masou sněhu, ledu, bláta a kamení nalezlo smrt i čtrnáct českoslo­venských horolezců. Město Yungay přestalo existovat.

 

 

 

 

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e1/Yungay_Viejo_-_location_of_landslide_1970.jpg/880px-Yungay_Viejo_-_location_of_landslide_1970.jpg

Yungay (2500 m), pohled z vrcholku od místního hřbitova. Označená oblast ukazuje rozsah laviny sněhu, ledu a kamení, které pohřbilo město po zemětřesení.

http://commons.wikimedia.org/wiki/File: Yungay_Viejo_location_of_landslide_1970

 

Severní vrchol Huascaranu, s jasně viditelnou odlučnou hranou, odkud se utrhla lavina skal, ledu a kamení, která zničila město Yungay a obec Ranrahirca. Foto M. Knejzlík, 1978.

 

 http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/4/45/Peru_zemlyatrus.jpg/225px-Peru_zemlyatrus.jpg

Kostel v městě  Yungay po zemětřesení. Vpravo socha Krista nad místním hřbitovem. La Revista de Hoy, 1970.

 

    Při vzpomínce na tuto událost vyvstává otázka, zda si naši horolezci správně vybrali svoji základnu, v níž se připravovali na výstup. Určitě ano. Ostatně, její umístění konzultovali s peruánskými andinisty a dalšími odborníky. Ale kdo mohl počítat s tím, že utržená masa hory Huascaranu bude tak obrovská a živá, že se převalí přes údolí a přes protilehlý hřeben a zasype naše horolezce? Asi dva kilometry výše ve svahu byl tábor japonských horolezců, kteří celou tragedii pozorovali  a je lavina minula.

    Po zemětřesení přizvala peruánská vládu k posouzení katastrofy celou řadu mezinárodně uznávaných expertů. Mezi nimi také jednoho z nejuznávanějších světových odborníků z oboru mechaniky hornin, profesora Vojtěch Mencla z Vysokého učení technického v Brně. Ten posuzoval zejména  příčiny vzniku a charakter sesuvu. Podle něj se západní část vrcholu hory Nevados Huascaran zřítila na ledovec, čímž vznikla ohromná lavina kamení, sněhu a le-du, která vytvořila suťový proud dlouhý 16 km, při čemž sesuvné hmoty dosahovaly objemu 50 – 100 mil. m3.  Rychlost pohybu skalních sutí byla odhadována na 280 km/h, místy i více. Část pohybu se děla po vzdušném polštáři (Mencl 1974). V údolí řeky Santy došlo k promísení tohoto materiálu s vodou a pohyb dále pokračoval jako typický suťový proud.

 

huascaran-sesuv.jpg

Podélný profil skalním zřícením (a) na svahu Nevados Huascaran v Peru z r. 1970; (b) – profil s. svahem hory Nevados Huascaran; c – suťový kužel nad jezerem Laguna Alta, kde zahynula čs. horolezecká výprava. A – Arma-pampa, V – Vuelta, R – Ranrahirca , Y - Yungay (podle V. Mencla, 1974).

 

     V roce 1972 doprovázel několik manželek zahynulých horolezců do Peru pod Huascaran MUDr. Zdeněk Vlč, expediční lékař několika výprav do jihoamerických And a do Hindúkuše. V televizním pořadu Dobytí kontinentů v dílu Člověk proti horám, v němž jsme společně vystupovali, mi vyprávěl, že původně byla návštěva místa katastrofy slíbena všem manželkám, ale nebyly na to peníze. Jedna manželka našla mezi balvany v suťovém proudu, pokrývajícím těla horolezců, ponožky, které upletla svému muži na tuto výpravu. Byl to prý pro všechny přítomné velmi silný emocionální zážitek.

    Dne 25. května 1975 vystoupila československá horolezecká expedice jako první toho roku na horu Huas­caran (6768 m n.m.). Výstup ne­byl snadný, neboť teprve v květnu začíná vhodné období pro výstupy na horské velikány, i když příroda i nadále uplatňuje svoje nároky na rozmary. A tak se stalo, že horo­lezci Ivan Gálfi (42, vedoucí expedi­ce Nanga Parbat), Ivan Fiala (34, vystoupil na Nanga Parbat), Taras Pačok (28) a Vincent Dubeň (35, ve­doucí expedice America Latina 1975) museli překonávat četné nebezpečné nástrahy, zapadali do trhlin zavá­tých metrem čerstvě navátého sněhu, přecházeli nebezpečné lavinové sva­hy. Není náhodou, že daleko počet­nější polská výprava výstup vzdala. Za dva týdny po úspěchu našich horolezců zahynul na Huascaranu německý horolezec. Naši horolezci, skromní a stateční muži, vystoupili na tuto horu s vědomím velkých ri­zik na počest padlých kamarádů. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl spolu s nimi z dosaženého úspěchu v Limě radovat. Bohužel, tohoto výstupu se nezúčastnil kameraman Juraj Weineziller, neboť měl problémy se žlučníkovými kameny. Využil jsem toho a spolu s ním jsme filmovali následky nedávného zemětřesení v Limě.

 

Taras Pačok, Ivan Fiala, Ivan Gálfi, Vincent Dubeň, kameraman Juraj Weineziller. Na počest svých zahynulých kamarádů zdolali jako první expedice roku 1975 vrchol Huascaranu. Propagační fotografie horolezecké expe-dice Latinská Amerika 1975.

 

Naše horolezecká expedice v Limě po úspěšném vystoupení na Huascaran. Druhý zleva Ivan Gálfi, uprostřed Ivan Fiala. Foto Otto Horský, 1975.

    

 

Vlevo:MEMORIAL ANDINISTA, Památník andinistům. Pro vzpomínku na bratry horolezce zahynulé v peruánských Andách. Club Andino Peruano, Llanganuco, 31.5.1972. Vpravo: Kristus na hřbitově v Yungay, který byl díky umístění na pahorku před totální zkázou ušetřen. Čtyři horní snímky ukazují totální zkázu města Yungay, některé přemístěné bloky dosahovaly rozměrů několikapatrového domu. Foto M. Knejzlík, 1978.

 

Suťový kužel nad jezerem Laguna Alta, kde zahynula čs. horolezecká výprava. Foto M. Knejzlík, 1978.

   .Jihoamerické Andy jsou geologicky mladé, a proto je tu zemětřesení takřka na denním pořádku. Sám jsem se o tom  mohl jako geolog během dvouletého pobytu v Peru přesvědčit. Přijel jsem do Limy krátce po katastrofickém zemětřesení v říjnu roku 1974 a mohl jsem takto vidět a studovat jeho následky.  Jen v Limě zanechalo 78 mrtvých a 2414 raněných, další desítky obětí byly v širokém okolí dále od jeho epicentra. Nejvíce byly postiženy oblasti města s domy z adobe, z vepřovic, domy zabezpečené proti zemětřesení většinou postiženy nebyly. Můj kolega, bydlící ve 14 poschodí mrakodrapu mi vykládal, že nehorším jeho zážitkem byl kolébavý rozkmit domu, vychylující se do stran až o dva metry.

   Lima a okolí podle písemně dochovaných údajů prodělala v každém z minulých století více než jedno silné zemětřesení. V roce 1745 měla pouze 3000 domů, po silném zemětřesení jich zůstalo jen 25. Od té doby se v Peru konají prosebná procesí věřících na uctění památky obětí. V horách však existují nevypočitatelné okolnosti, které většinou vedou k daleko větším tragediím. To však neznamená, že lidé, kteří sem vstupují, se zasvěcují smrti. V případě československé horolezecké expedice tomu však souhrou náhodných okolností opravdu bylo. Po katastrofickém zemětřesení v roce 1970, při němž i oni zahynuli, zřídila peruánská vláda  Národní úřad civilní obrany, který, kromě přípravy obyvatelstva, jak se chovat při zemětřesení, vždy s úctou připomíná 31 květen cvičným vyhlášením zemětřesení v celé zemi. Nově vybudované město Yungay je dnes také nazýváno městem mezinárodní solidarity.a bylo zařazeno na listinu světového dědictví.

Na památníku, který stojí nedaleko místa bývalého základního tábora expedice, je umístěn tento nápis:„V květnu roku 1970 stál u jezera Llanganuco základní tábor československé horolezecké expedice. Při zemětřesení dne 31. 5. 1970 byl zasypán kamennou a sněhovou lavinou z vrcholu Huascaranu. Všichni členové expedice spolu se svým chilským přítelem zahynuli. Vzpomínáme na Vás, kamarádi." Členové výpravy:Arnošt Černík (44), Milan Černý (26), Vilém Heckel (52), Jiří Jech (38), Valerián Karoušek (41), Jaroslav Krecbach (24), Miloš Matras (37), Ladislav Majsner (34), Milan Náhlovský (26), Bohumil Nejedlo (38), Zdeněk Novotný (32), Jiří Rasl (34), Svatopluk Ulvr (32) a Václav Urban (35).

   V listopadu 2011, české velvyslanectví v Peru se sídlem v Limě, umístilo na hlavní cestě v okolí Lagunas de Llanganuco dřevěný ukazatel na památník místa neštěstí. Dříve nebylo toto místo nijak označeno a bylo těžké ho najít. K připomenutí památky českých obětí zemětřesení byl lyžařský závod Jizerská padesátka pojmenován Memoriál Expedice Peru.

   Na závěr uvádím svědectví dvou přeživších obyvatel města Yungay:

„V horní části města jsem pozoroval blížící se světlešedou gigantickou vlnu bahna a kamení, velmi podobnou přílivové vlně na moři. Hřeben vlny dosahoval výšky 25 až 30 metrů ..“ 

“Slyšeli jsme ohromný hluk, který se šířil po obou stranách údolí. Ten hluk připomínal řev mnoha letadel. Netušili jsme, odkud přichází, ani co se přihodilo, v těchto okamžicích nás nenapadlo dávat to do spojitosti s Huascaranem. Nakonec jsme spatřili blížící se aluvion složený z černého bahna a kamení vysoký 40 metrů a z něho se metaly a přeskakovaly různě barevné jiskry a ve vzduchu se vznášely obrovské balvany...”

   Některé zdroje uvádějí, že v Yungayi bylo pohřbeno pod 7 až 10 metrovou pokrývkou bahna a kamení až 23 000 lidí. Zachránilo se jen asi 300 lidí, kterým se podařilo doběhnout ke hřbitovu na pahorku a několik desítek dětí, kteří byly právě v cirkuse Berolina výše ve svahu. Lavina pohřbila i svatebčany při právě probíhajícím bujném veselí.

Doslov: Je opravdu potěšitelné, že peruánská strana si velice váží předchozích badatelských aktivit českých odborníků a štafetu převzala mladší generace badatelů, kteří velmi úspěšně rozvíjejí v kooperaci s pracovištěm Národního vodohospodářského úřadu Peru (Autoridad Nacional de Agua – ANA) v Huarazu badatelský projekt, týkající se pohoří Cordillera Blanca. Jde o hodnocení přírodních rizik a nebezpečí sesuvů a povodní z ledovcových jezer ve vybraných ledovcových údolích. Mezi ně patří zejména Dr. Jan Klimeš z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR, doc.Vít Vilímek z Katedry fyzické geografie a geoekologie PřF UK a pracovníci Výzkumného ústavu vodohospodářského T.G.Masaryka.

Článek s fotografiemi  uveřejněn v časopise Montana, 2015, č. 5, str. 44 - 47.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA