Jdi na obsah Jdi na menu
 


Objev rytin v Incahuasi Descubrimiento de grabados en Incahuasi - Peru

10. 5. 2005

Objev rytin na skalních blocích v Incahuasi v Peru
El descubrimiento de grabados en bloques rocosos en Incahuasi en Peru
Otto Horský


Říše Inků na vrcholu své vlády zabírala v délce 5 500 km větší část andského hřebenu. Před příchodem španělských dobyvatelů v roce 1532 byla pravděpodobně největší známou civilizací, ovládající území od Quita v Ecuadoru až po řeku Rio Maule v Chile.
Inkové tvořili jen úzkou vrstvu vládnoucí třídy, soustřeďující moc vojenskou, úřední i náboženskou. Jejich nadvládu upevňoval imperiální náboženský mýtus o prvotnosti této kultury – hlásali, že před nimi žádná civilizace neexistovala. Stejně tomu bylo i v jiných vyspělých kulturách. Ta nová, dominantní, usilovala skoro vždy o likvidaci všeho, co ji předcházelo. Teprve archeologické nálezy, zejména v minulém století a cílevědomé studie pravěké keramiky na územích dřívější incké říše Tahuntinsuyu, neboli „Země čtyř částí“ upozornily na obrovskou šíři a časovou hloubku mnoha andských civilizací, které tu inckou předcházely. Bohužel, Španělé se k ruinám a pohřebištím po celá staletí chovali jako k důlnímu pozemku a u části obyvatelstva, zejména indiánského, je tomu tak doposud. Vedlejším produktem při rabování archeologických lokali a pohřebišť byla keramika, která však většinou nacházela své místo v uměleckých sbírkách evropských muzeí či soukromníků. Stranou odborného zájmu zůstávalo studium rytin a kreseb vytvořených předchozími civilizacemi v andské oblasti na skalních blocích, sloužících jako obří plátna pro znázornění výjevů zvířat a lidských bytostí, nebo mýtických výjevů. Snad právě proto, že pro jejich velké rozměry je nebylo možno přemístit do muzeí či soukromých sbírek. Ekonomicky se tedy jednalo a stále jedná o málo zajímavé objekty. Snad druhým důvodem, proč se o nich dosud málo ví je lidská nevšímavost a ignorance. Nebo také neschopnost vidět něco, co vyžaduje určitou míru představivosti a intuice.
Inkové během své vlády a imperiální politiky vytvořili říši, srovnatelnou s římským či otomanským impériem. Na rozdíl od nich se však vždy nejdříve snažili domluvit se mírovou cestou s kmeny, které hodlali začlenit do říše. K takto začleněným kmenům se pak chovali jako ke spojencům, ne jako k nepřátelům. Ne vždy se jim to však podařilo a bylo třeba se připravit na dlouho trvající krvavou válku. Nebylo jednoduché ve vysokých horách, které obývali, soustředit rychle potřebnou armádu a připravit ji k bitvám. Proto budovali přechodná vojenská stanoviště, předsunuté vojenské tábory, sloužící k ubytování Inky, generálů a dalších vojenských hodnostářů, úředníků, služebnictva a vojáků určených k vedení války. Tyto nazývali buď Incahuasi, nebo Incawasi, což znamená „dům Inky“. Protože tyto imperiální války byly vedeny hlavně po nástupu Inky Pachacutiho na trůn (1438–1471) a později v období vlády jeho nástupce Tupaca Yupankiho (1471–1493), předpokládá se, že tyto vojenské tábory byly vybudovány v době jejich vlády.
Incahuasi má obvykle tři sektory: incký, náboženský a Inkův palác. Incká čtvrť měla domy s byty, nádvořími a ulicemi. Inkův palác měl lichoběžníkový tvar a byl umístěn na nejvyšším místě. Mezi inckým palácem a inckou čtvrtí pak byla umístěna čtvrť duchovní a sklady potravin, výzbroje a jiných potřebných věcí.
V rámci programu české výzkumné expedice Titicaca 2004 jsme navštívili celou řadu ruin inckého a předinckého osídlení za účelem srovnávacích studií nejen v oblasti jezera Titicaca, ale i v jiných oblastech Peru. Mezi navštívené lokality patřily i ruiny Incahuasi.
Po návštěvě města Pisco, které je vyhlášeno svým oblíbeným destilátem z hroznů se stejným názvem, jsme se vydali po silnici „Los Libartadores“, která vede do Ayacucha a asi po 112 km jsme dorazili do nádherného města s názvem Huayatara. Toto město se vyznačuje nejen nádhernou a nezapomenutelnou přírodní scenérií, ale i velmi důležitými inckými ruinami, které snesou srovnání s těmi v Cuzku či na Machu Picchu. Celkem zde bylo dosud zdokumentováno přes 1200 archeologicky významných nálezů na 98 různých lokalitách.
Město s 25 000 obyvateli se nachází v pohoří Západní Kordillery v nadmořské výšce kolem 2500 metrů. Přes tuto značnou nadmořskou výšku se vyznačuje velmi příhodnými klimatickými podmínkami. Cestovní příručky uvádějí, že se jedná o město věčného jara. Průměrná roční teplota dosahuje 170C. Právě díky tomuto příznivému klimatu se v oblasti rozvinulo intensivní zemědělství a chov dobytka. Kromě přírodních krás však nabízí Huaytara a její blízké okolí architektonické skvosty a ruiny, které stojí za to navštívit, i když jsou poněkud stranou obvyklých turistických cest. Mezi nejvýznamnější incké památky patří bezesporu „El Templo Inca“-Inkův palác, „Los Baňos del Inca“-Inkovy lázně s teplou a studenou vodou, obojí přímo v Huaytaře, dále pak terasy ve svazích „Sumaq-Pata“ a zejména ruiny vojenského tábora Incahuasi.
Z Huaytary jsme pokračovali po silnici Los Libertadores směrem na Ayacucho. Asi po 20 km, za malou umělou lagunou, jsme se vydali do leva po neudržované polní cestě a asi po dvou kilometrech jízdy jsme museli automobil zaparkovat na poslední výspě, přístupné ještě terénnímu vozidlu. Níže pod námi se rozkládaly obrovské kamenné bloky rozseté po stráni a pod nimi v plytkém údolí komplex inckých ruin, Incahuasi.
Při pohledu shora na ruiny pod námi se člověku tají dech. Místo jako stvořené pro Bohy. Dále již musíme jít pěšky. Na výspu ve výši 3900m, sloužící zároveň jako vyhlídka na ruiny, jsme se dostali automobilem a bez předchozí aklimatizace. A tak i cesta dolů na ruiny po pěší stezce do výše „pouhých“ 3775 m není procházka rajskou zahradou. Nalézáme majestátní siluety incké architektury, zchátralé zdi z perfektně opracovaných bloků kamene zasazených do sebe bez malty s obdivuhodnou přesností, s okny, dveřmi, průčelími a schodišti, které si s ničím nezadají s podobnými stavbami v Cuzcu či na Machu Picchu. Ulice a náměstí s Intihuatanou (slunečními hodinami), ve velkém bloku vytesaná malá a velká sedačka pro Inku a některou s jeho konkubín, skladiště potravin pro civilní obyvatelstvo a vojsko, areál s příbytky a obřadními místy pro Boha Slunce a Matku Země. A všudypřítomná voda, zurčící uměle vytesanými kanálky. Podle archeologů, zub času a lidská lhostejnost způsobily, že dnes se zachovalo s celého architektonického skvostu jen asi 20% původní zástavby. Ale i ty stojí zato.
Při zpáteční cestě nahoru, kde stál zaparkován náš terénní automobil, jsem se musel několikrát zastavit, abych si odpočinul. Nedostatek kyslíku a žár poledního slunce vykonaly své. Když jsem se dostal zpět na výspu a s obdivem pohlédl zpět na komplex ruin Incahuasi, můj pohled spočinul znovu na obrovských skalních blocích přímo pod námi. Tyto a celá řada dalších bloků vpravo vytvářely přirozenou bránu a hradbu před sestupem do bývalého vojenského tábora. Stál jsem jako omráčen. Na levém bloku jsem spatřil jasně se rýsující majestátní postavu boha nebo kazatele. Ve zvednutých rukou třímal žezlo a díval se k nebi. Na pravém bloku byla jasně zřetelná postava sedícího bojovníka s přilbou na hlavě, vpravo od něj stál hranatý a neforemný bojovník jako jeho tělesná stráž. Zprava byl ohrožován nějakou podivnou nadpřirozenou bytostí. Jen mimoděk sklouzl můj pohled i na protilehlý svah vpravo, po němž jakoby se pohybovali, díky hře světla a stínů v tetelícím se slunci, obří brouci z kamene.
Pracovní program expedice byl velmi náročný a nebyl zaměřen na studium skalních rytin. Všichni ostatní již dávno odešli, aby nezatěžovali automobil při náročné cestě zpět po polní cestě, včetně přejezdu vyschlého štěrkového řečiště. Nebylo možné vrátit se dolů ke skalním blokům s mýtickými výjevy a podrobně je zdokumentovat. Pořízené fotografie a videozáznam však jasně ukazují obrazce a je jich pohromadě tolik, že se jedná o objev ojedinělý. Teprve jejich další studium doma umožnilo rozpoznání celé řady dalších detailů, které vzhledem ke krátkosti času nebylo možno postřehnout. Tělesná stráž připomíná robota, neboť postava je hranatá a neforemná a ruce má ve tvaru mechanických kleští. Vpravo nad jeho hlavou je jasná postava malého človíčka s velkou hlavou v sedící poloze, nějakého humanoida, kteří byli popsáni i z jiných oblastí Peru. Má velmi výrazné oči a uši. Podobné bytosti pravděpodobně obývaly i těsné a nízké příbytky v ruinách „Velké tvrze“ na plochém vrcholu Marcahuasi (Roman Warszewski, 2000). Na levém bloku vpravo od postavy kazatele je znázorněna ovce, dole pod ní je vznášející se postava motýlího muže s upaženýma rukama ve tvaru křídel. Na třetím bloku, který přímo v terénu nebyl objektem mého zájmu, je vytesána hlava pumy, která byla Inky uctívána. Vyryté obrazce jsou tak dokonalé, že svědčí o mimořádném talentu tvůrců. Jde o mytologické postavy, nebo jsou odrazem reality? Jsou výtvorem lidských bytostí, nebo jde pouze o náhodu a jsou dílem přírody? Jako geolog bych se měl snažit o vysvětlení přírodního původu rytin. Velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, skalní bloky bičované větry a deštěm v době nepohody, to vše jsou faktory, způsobující intenzivní erozi skalních bloků. Ale že by příroda postupovala podle tak přesného scénáře, který by byl dokonalým odrazem reality? To se nezdá pravděpodobné. Připusťme tedy, že na těchto skalních blocích zapracovala lidská ruka, éterické nadšení a víra v nadpřirozeno, provázející celý život jejich tvůrců. A stáří těchto výjevů? Nepředpokládám, že by byly z období před inckých kultur, neboť uvedené klimatické podmínky by nedovolily jejich zachování po celá tisíciletí.
Inkové s oblibou využívali skály a skalní bloky k uměleckému ztvárnění do tvaru božstev, lidských bytostí či uctívaných zvířat. S podobnými výjevy se můžeme setkat v již uvedeném Marcahuasi, nebo poblíž jihoperuánského města Arequipa. Při mé návštěvě ruin Kenka v blízkosti města Cuzca se mi podařilo zdokumentovat monolit, o němž se dosud vedou spory, zda znázorňuje sexuální symbol, tuleně, nebo pumu. Jak ukazuje moje fotografie a obrázek malíře Karla Janáka, jde bezesporu o pumu.
Skalní bloky v Incahuasí na stráních před vstupem do vojenského tábora se přímo nabízely, aby byly využity jako obří plátna pro znázornění božstev a dalších bytostí a výjevů. Konečně, velká Inkova armáda většinou tábořila na daném místě i několik měsíců, takže bylo dost času nejen na výstavbu tábora, ale i na umění. Další podrobné studium objevených skalních rytin a pohledy na bloky kamene z různých stran mohou přinést ještě nejedno překvapení.
Indiáni podobné rytiny ve skalních blocích znají i z jiných míst Peru. Vyprávěli mi o tom. Tvrdí, že se jedná o bytosti zakleté do kamene. V případě Incahuasi je podivné, že se na levém bloku objevuje spíše křesťanský motiv, výjevy na pravém bloku připomínají mimozemské bytosti. Jsem však dalek od toho přiznávat obrazcům mimozemský původ, stejně jako nevěřím, že by byly jen hříčkou přírody. Objevené rytiny, běžně ztvárňované Inky i na jiných místech, vytvořené s naprostou dokonalostí, s očima, ušima, rukama, to přece je více než výmluvné.
Před odjezdem naší expedice mě můj přítel, pocházející z peruánského Altiplana upozornil, že se v Peru ve vysokých horách setkám s tajemnem v jeho nejarchaičtější podobě. S mnoha jevy či úkazy, jimž nebudu okamžitě rozumět a které se mě budou jevit téměř nepochopitelnými. Vybavila se mi vzpomínka na moji první návštěvu královského města Inků Cuzca v roce 1975, kdy mi starosta se zaujetím vykládal o tajemných pozorováních akrobatických rejdů světel na noční obloze a o pozorováních neidentifikovatelných létajících předmětů. Objev skalních rytin v Incahuasi však předčil všechna moje očekávání. Místo je bohužel zatím natolik nepřístupné a stranou běžných turistických cest, že pokud je hodlá někdo navštívit, bude tak asi muset učinit ve vlastní režii. Z hlediska studia prehispánské historie je nutno považovat ruiny Incahuasí za významný archeologický celek a vlastní rytiny za přínos k poznání života a cítění Inků.

 

Obrazek


 

Obrazek
 

1 – bílý kazatel vzhlíží k nebesům, ve zvednutých rukou svírá žezlo, 2 – ovce, běžné chovné zvíře na altiplanu, 3 – létající motýlí muž, 4 – mimozemšťan s přilbou na hlavě, 5 – tělesná stráž s rukama ve tvaru kleští (robot), 6 – človíček v sedící poloze (humanoid), 7 – puma ležící na vrcholu skály, 8 – svišť, 9 – želva, 10 – ležící hlava.
Kresba malíře Karla Janáka pořízena dle fotografie Otto Horského


 

Obrazek

Obrazek


 

Puma byla Inky uctívána. Není proto zvláštností, že byla zobrazena na skalním bloku.
Kresba malíře Karla Janáka pořízena dle fotografie Otto Horského






 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA