Jdi na obsah Jdi na menu
 


Andská oblaka

Kapitola 9

Andská oblaka

(Expedice Titicaca, léto 2004)

Milan Švihálek

 

     V období uvolňování politického ovzduší v šedesátých letech minulého století se zrodila tradice výprav českých a slovenských odborníků, inženýrů a vědců nejrůznějších oborů do tzv. rozvojových zemí. Stát tyto aktivity vřele podporoval. Díky výzkumným programům dostali například naši geologové příležitost zkoumat možnosti využití přírodního bohatství řady kontinentů, vodohospodáři, stavbaři a technici pomáhali realizovat náročné projekty. Mnoho našich lidí tak získalo možnost poznávat v rámci odborných úkolů nejen prostředí cizích zemí, ale i život, kulturu, historii, a zvyky místního obyvatelstva. Zmíněné krátko- i dlouhodobé expedice a výpravy nelze v žádném případě považovat za zapomenuté. Z jejich pozitivních výsledků čerpá i naše polistopadová ekonomika. Stojí za to připomenout si jejich historii a poklonit se úsilí lidí, kteří prokázali, že jsou nejen skvělými odborníky, ale mají i velké cestovatelské srdce.

     Jedním z takových nadšenců je i ing. Otto Horský, CSc., kterého dálky a poznávání světa lákaly od dětských let. Už v roce 1954 se vydal na bicyklu Slovenskem a cesty, jež v průběhu let absolvoval, se počítají na desítky. V sedmdesátých letech byl československou vládou vyslán na jihoamerický kontinent, aby zde zkoumal technicko-geologické možnosti stavby vodních děl a podílel se na různých vodohospodářských projektech. Jednou z jeho erbovních zemí se stalo Peru, kam směřovala řada jeho výprav. Díky častým pobytům v této zemi se stal znalcem místních poměrů a obdivovatelem peruánské kultury a historie. Neopakovatelným zážitkem pro něho byla (mimo jiné) účast na vědecké expedici, která se v prvním desetiletí nového milénia vydala do jednoho z nejzajímavějších koutů světa – k tajemnému vysokohorskému jezeru Titicaca v Andách.

     „O cestování jsem snil od dětských let,“ vzpomíná moravský geolog. „Nejdřív díky četbě románů Karla Maye, později z obdivu k mému strýčkovi Otovi, který odešel v roce 1947 do Maroka a psal dopisy, probouzející moji dětskou fantazii a ještě více prohlubující můj zájem o cestování. Když jsem si zvolil za celoživotní povolání geologii, byl pro cestování důvod navíc, protože geologie bez cestování není geologie v pravém slova smyslu. V průběhu let jsem nabyl přesvědčení, že svět je asi tak veliký proto, aby byl poznáván, a že geolog se bez cestovního pasu prostě neobejde.“

     Geologické kladívko vzal malý Otto do rukou už ve dvanácti letech. Poblíž jeho rodného Prostějova leží vesnice Čelechovice a na jejím okraji světově proslulá lokalita čelechovický devon. Kluk byl fascinován zajímavými zkamenělinami, které bylo možné nalézt v několika místních otevřených kamenolomech. Kutal ve stěnách a podařilo se mu objevit celou řadu nádherných zkamenělých korálů, z nichž některé druhy nebyly ještě v té době ani popsány. Od té chvíle věděl, že jeho životní cesta bude spojena s přírodními vědami a geologií.

     Otto pochází z početné rodiny, měl pět sourozenců. Jeho dědeček František Zatloukal stál u zrodu proslulého textilního podniku Rolný, v němž pracoval i jeho táta, strýc Oto a  nakonec i jeho nejstarší bratr Milan. Otec se po druhé světové válce osamostatnil a stal se spolumajitelem firmy, která jako první u nás uvedla na trh „montgomeráky“ vlastní výroby. Byl to velmi trvanlivý výrobek, který ještě dlouho po tzv. Vítězném únoru, kdy byla firma znárodněna, lidé oblékali.

     Otto zůstal svému snu o geologii věrný. Vystudoval v Ostravě inženýrskou geologii a vytkl si jasný cíl – pracovat jako expert v zemích Latinské Ameriky a poznat osobně život Indiánů. Po promoci však ještě nemohl na cestování pomýšlet. První léta jeho kariéry byla spojena s odbornou činností, nejdříve v Geologickém průzkumu, později v Geotestu Brno. Podílel se mimo jiné na inženýrsko-geologickém průzkumu pro dálnici Praha-Brno, na řešení havarijního stavu Oravské přehrady, přehrady Josefův Důl v severních Čechách, následovala Slezská Harta, Dalešice a další. Byl cílevědomý a postupně dosáhl odbornosti potřebné pro expertní činnost v zahraničí. Současně studoval angličtinu, prohluboval znalosti němčiny a nakonec hlavně španělštinu, z níž vykonal na univerzitě i státní zkoušku.

     Už v šedesátých letech začal psát na různé univerzity v Latinské Americe, aby navázal odborné kontakty a byl tak lépe připraven na splnění svého snu, jímž měla být expertní činnost v zemích tohoto kontinentu. Ale teprve po čtrnácti letech se dočkal – v roce 1974 mu bylo nabídnuto, aby v rámci mezinárodní pomoci Peru pomohl vybudovat v Limě experimentální technickou kancelář poskytující bezplatně poradenskou činnost.

     „V té době tam byl u moci prezident Alvarado Velasco,“ podotýká geolog-cestovatel. „Jeho šestiletá snaha o zavádění sociálních reforem byla u konce s dechem. Provedl sice rozsáhlé vyvlastnění půdy a dal ji Indiánům, ale oni se domnívali, že všechno půjde samo. Začali se chovat jako vlastníci a nic nedělali. Nastaly problémy. Znárodněné podniky a doly neměly finance na další rozvoj. Nebylo proto divu, že jsem zde zažil pokus o převrat a návrat k původním pořádkům a nakonec i odvolání Alvarada Velasca a návrat pravicové vlády. Přesto moje dvouleté působení v Peru přineslo ovoce – realizovali jsme geotechnický průzkum pro rozšíření hydrocentrály Machu Picchu, následně i pro rozšíření hydroenergetického potenciálu největší vodní elektrárny v Peru na řece Mantaro. Naši nejlepší odborníci vypracovali projekt na sanaci skalního sesuvu Tablachaca a připravili jsme projekty pro několik dalších, zejména vodohospodářských staveb.  V průběhu pobytu jsem absolvoval řadu poznávacích cest po celé zemi, mimo jiné dvakrát i k jezeru Titicaca, a byl jsem ohromen mimořádnou zajímavostí jeho přírodního okolí.“

     Otto Horský nebyl samozřejmě prvním Čechem, který se k tajuplnému jezeru v srdci And dostal. Už na sklonku 18. století cestoval po Latinské Americe významný přírodovědec, botanik, lékař a etnograf Tadeáš Haenke, zvaný též „Lovec leknínů“. Historikové jej označují za „českého Humboldta“. V roce 1792 absolvoval riskantní, velice obtížnou pěší cestu přes Andy, napříč kontinentem, aby se mohl připojit k vědecké expedici pořádané pod záštitou španělského krále Karla IV Bourbonského. V roce 1794 jako první Čech vstoupil do Cuzca a na březích Titicaca zkoumal rostlinnou říši. V roce 1821 bylo do Prahy přepraveno sedm obrovských beden s 15 000 rostlinnými vzorky, shromážděnými Haenkem na výzkumných cestách a zapomenutými skoro čtvrt století v hamburském přístavu. Pozoruhodná sbírka je dnes uložena v Náprstově a Národním muzeu. Tadeáš Haenke se již nikdy do Čech nevrátil, zemřel roku 1817 v Cochabambě, jako místními lidmi milovaný Don Tadeo. Dnes žije v Jižní Americe již pátá generace potomků tohoto zajímavého muže.

     S výzkumem oblasti jezera Titicaca je spojen i další významný Čech, narozený v Příbrami roku 1902. Jmenoval se Jaroslav Soukup. V roce 1926 se jako student kněžského semináře seznámil v Turíně s peruánským salesiánem Chirchingem. Nadchl se pro misie a ještě téhož roku odcestoval do Peru. Pokračoval ve studiu filozofie a teologie a v roce 1935 byl vysvěcen na kněze. Každé prázdniny měl možnost věnovat se vědeckým výpravám. V Punu, na břehu jezera Titicaca, se seznámil s pracemi dr. Herrery a začal se zajímat o botaniku. Sbíral rostliny a budoval herbáře. Publikoval ve vědeckých časopisech a udržoval kontakty s univerzitami po celém světě. V poměrně vysokém věku získal profesuru a poté přednášel 15 let na univerzitě San Marcos v Limě. Současně podporoval botanický výzkum jezera Titicaca. Jeho největším dílem je Slovník lidových názvů peruánské flóry. Zemřel v roce 1989 a jeho vědecký odkaz v oblasti peruánské botaniky a farmakobotaniky je dodnes považován za světově významný.

Při svých výzkumech využíval reverend Soukup znalostí Indiánů, kteří se výborně vyznali i v andských léčivých rostlinách a po staletí používali k léčbě různé čaje a rostlinné extrakty. Když v sedmdesátých letech těžce onemocněla Ottova manželka, která ho i s dcerou v Peru doprovázela, pomáhali ji místní lékaři kromě klasických odborných postupů léčit právě i těmito prostředky. Nakonec se ale ukázalo, že nad rakovinou nedokážou vyhrát ani nejzázračnější přírodní léky. Nešťastný manželčin osud poznamenal Ottu natolik, že nemohl dále pokračovat v náročné odborné práci v zahraničí a musel na čas Peru opustit.

     Vrátil se až skoro po třiceti letech, právě v rámci expedice Titicaca 2004, když mezitím mnohokrát navštívil, většinou pracovně, řadu dalších latinskoamerických zemí, např. Mexiko, Chile, Ekvádor, Venezuelu, Arubu, Dominikánskou republiku. Žil typickým tuláckým životem českého geologa a vykonal spoustu užitečné práce. Když v roce 2003, po návratu z pracovní návštěvy Kuby, našel doma pozvání prof. Ivo Bartečka, významného historika a latinoamerikanisty, k účasti na odborné expedici k nejzajímavějšímu horskému jezeru světa, nebylo co řešit. Byl šťastný, že se může pod andská oblaka vrátit.

     Myšlenka uspořádat expedici Titicaca 2004 se zrodila na akademické půdě olomoucké Univerzity Palackého. Výprava byla pečlivě připravována osmnáct měsíců a do Peru nakonec vycestovalo osm vědeckých a odborných pracovníků nejrůznějších oborů. Otto byl pověřen studiem přírodních a ekologických podmínek jezera Titicaca a jeho pevninského zázemí, pojal však svůj úkol mnohem šířeji. Byl už v důchodovém věku a mohl si dovolit nesoustředit se pouze na odborné otázky související s geologií. Jeho oblíbeným koníčkem bylo už dlouho „psaní knih cílených cestováním“ a tak počítal s tím, že své zážitky z incké oblasti literárně zpracuje. Tento plán se mu podařilo realizovat. Když se expedice v roce 2004 z And vrátila, pustil se s vervou do práce a jeho knížky „Peruánské postřehy“, „Bájné jezero Titicaca“, „Incawasi sídlo bohů“, „Záhadné jezero Titicaca a Altiplano“ a zejména jeho dosud poslední kniha „Přežije jezero Titicaca třetí tisícilet?“vydaná v roce 2014, patří k nejinformovanějším cestopisům, které byly o zemi pod Andami napsány. Ale nejen to. Otto realizoval celou řadu výstav fotografií o Peru, například v Bratislavě, Martině, Ostravě, Brně, Zlíně, v Lázních Lipová, většinou pod záštitou peruánského velvyslanectví. Uspořádal  také mnoho přednášek na univerzitách, ve školách, v zájmových sdruženích, klubech  a v muzeích u nás a na Slovensku, ale i ve Španělsku v Barceloně.

     Málokterý cestovatelský projekt byl zpracován tak erudovaně, důsledně a do nejmenších podrobností, jako návrh expedice Titicaca 2004. „Cílem projektu...je historicko-topografický popis jezera a jeho pevninského zázemí včetně obrazové dokumentace,“ stojí v návrhu. „Účastníci výpravy se budou zajímat o komplexní pohled, od geografických a biologických souvislostí po zaznamenání současných informací o stavu dědictví hmotné kultury a společností obývajících břehy a ostrovy jezera. Hodlají zpracovat…dokumentaci krajiny a důkazy o přítomnosti člověka tak, jak byly nalezeny na začátku 21. století. Obdobný komplexní popis, zahrnující předkolumbovské, španělské i republikánské období nebyl českými badateli dosud pořízen, nakonec schází i v zahraniční produkci.“

     Projekt počítal nejen se zpracováním speciální vědecké monografie, která bude současně průvodcem po jezeru Titicaca, ale i s vydáním cestopisu určeného nejširší čtenářské obci. Mělo být pořízeno množství fotografií, videozáznamů a audiozáznamů pro potřeby prezentace ve sdělovacích prostředcích, denním tiskem počínaje a rozhlasem a televizí konče. Výsledky specializovaných bádání měly být využity v přednáškách na vysokých školách a v besedách pro širokou veřejnost. Je třeba uvést, že tento záměr byl dalšími členy expedice splněn jen zčásti. Od návratu expedice z Peru již uběhlo déle než desetiletí a není se co divit, že zážitky a poznatky za tu dobu ztratily pel novosti. Sotva to ale může být důvod, aby byla expedice k tajemnému jezeru považována za zapomenutou.

     Stárnoucí geolog v žádném případě neztratil své cestovatelské srdce. Jeho život a kariéra jsou ostatně dodnes spojeny s poznáváním světa a i přes relativně vysoký věk je Otto stále přesvědčen, že mu cestování může přinášet radost. Potěšení má nejen ze samotných cest, ale i z toho, že o nich může vyprávět jiným. „Zahraniční poradce, expert, sice není doslovně cestovatelem,“ tvrdí, „ale zejména pokud je to geolog, může být obojím. Záměrně říkám, že může, protože pokud má lásku k přírodě a k lidem a spojí svoji práci s putováním za tajemstvím světa, není pochyb o tom, že se ´narodí´ nový cestovatel.“

     Dodnes jsou v jeho paměti uloženy živé vzpomínky na expediční měsíce. Na březích Titicaca se tehdy odehrála řada zajímavých příhod, někdy docela dramatických. Vyprávění o nich může zaujmout nejednu nadšenou duši, snící o dálkách. Mladíky, kteří jsou už jednou nohou nakročeni k obzoru, určitě od cestování neodradí, přestože ty příběhy mohou být i varováním před nebezpečími, která jsou s cestami po světě spojena.

     „Jen tak tak jsem pod andskými oblaky nepřišel o život,“ svěřuje se Otto. „Tehdy jsem v důsledku cesty na náhorní planinu ve výši skoro 4 000 metrů onemocněl horskou nemocí. Prožil jsem tam snad nejhorší noci svého života. Jak jsme se předem dohodli, v Punu, největším městě na pobřeží peruánské strany jezera,  jsem v  zůstal zcela sám, zatímco ostatní členové expedice odjeli na jeho bolivijskou stranu, aby se zde věnovali zejména studiu historicko-topografického popisu této oblasti a dalším souvislostem života Indiánů na prahu třetího tisíciletí. Já však chtěl přes již značné zdravotní potíže splnit mnou samým stanovené cíle. Bylo mi tak špatně, že jsem se rozhodl napsat rodině dopis na rozloučenou a také jsem své poslední sbohem nafilmoval. Udělal jsem to tak, že jsem postavil kolem páté ráno, po již třetí probdělé noci, zcela vysílen, k posteli stativ s videokamerou a pronesl řeč na rozloučenou. Byl jsem přesvědčen, že se nedožiju rána. Díky bohu, rána jsem se dožil, ale skončil jsem ve velmi těžkém stavu v nemocnici SALCEDO. Jsem peruánským zdravotníkům nesmírně vděčný, že se mě ujali s neobyčejnou obětavostí, a věnovali mi zcela výjimečnou péčí. Vůbec je nezajímalo kdo jsem a odkud jsem. Na to, co v Punu dělám, se zeptali až když si byli jisti, že přežiju. Neměl jsem u sebe ani cestovní pas. Když  druhý den po celonoční péči došlo k placení, mohl jsem jim nabídnout jenom dolary, ale ty odmítli přijmout, měli to zakázané. Peruánské peníze jsem neměl. Tak mě požádali o nějakou garanci, stačily jim jenom moje sluneční brýle. Pustili mě do města, abych jim peníze přivezl.“

     Dobří lidé jsou všude. Mnoho cestovatelů ale tvrdí, že laskavé srdce mají většinou lidé nejobyčejnější a nejprostší. Peruánští Indiáni, potomkové bájných Inků, patří k nejchudším. Mají mimořádně milou, vstřícnou povahu. Jsou zvyklí žít v úzkém kontaktu s přírodou, a to v celé Latinské Americe. Dovedou moudře využívat všechno, co jim nabízí prostředí, v němž žijí. Platí to i o Indiánech Uru, svázaných svým životem po staletí s plovoucími ostrovy na jezeru Titicaca. Otto si během výzkumu této zajímavé lokality do deníku zapsal mimo jiné: „Jejich klíčovou rostlinou je rákos totora, který slouží nejen ke stavbě domů a člunů, ale i k výrobě uměleckých a upomínkových předmětů, jako vynikající krmivo pro dobytek a také jako poživatina (po odstranění vnější slupky se konzumuje vnitřní, velmi chutná část rákosu). Tito Indiáni používají při jídle džbány z pálené hlíny vyrobené v oblasti Pucará, a potravu zapíjejí vodou z jezera. Oheň si rozdělávají v hliněných nádobách přímo na rákosovém podloží …Domky na plovoucích ostrovech mají jednoduchou konstrukci…kostelíkem je jedna vyčleněná chýše z rákosu s křížem a obrazem Panny Marie.“

     Co nejdůvěrnější kontakt s prostými lidmi je pro každého cestovatele mimořádně důležitý. To dobře věděli misionáři, kteří se v průběhu 17. a 18. století vydávali do Jižní Ameriky. Umožňovalo jim to sžít se s domorodci do nejmenších detailů. Výprava k jezeru Titicaca šla tak trochu v jejich stopách. V Ottově mailu odeslaném do Česka 12. srpna 2004 čteme: „Na plovoucím ostrově jsem byl brzy jako doma…Kolegové se divili, jak na mě Urky pokřikují: Otto, Otto…Od jedné Urky jsem dostal darem malou lodičku a sama si vynutila, že do mé kamery pronese v jejich mateřském jazyce Uru – chipaya pozdrav mé ženě a rodině. Něco takového je zcela ojedinělé. Za normálních okolností se musí za filmování Indiánům něco dát, alespoň peruánský sol, a že by některá z indiánských žen něco do kamery dokonce řekla, to svět ještě neviděl…Na plovoucích ostrovech je málo mužů, ti buď vydělávají peníze na pevnině, nebo se věnují provozu lodí v rámci turistiky. U žen rákosových ostrovů neodhadneš věk; dal jsem se do hovoru s jednou mladou Urkou a hádal, kolik jí je let. Začal jsem na třinácti, a ona měla již dvaadvacet! Četl jsem v oficiální literatuře, že se Urky mohou vdávat od deseti let, ale ona mi vysvětlila, že to již není pravda, že se domorodky civilizovaly a stejně jako na pevnině se vdávají většinou až ve dvaceti. Podle zákona jim ale nikdo nebrání, pokud se chtějí vdávat dříve. Její maminka se vdávala v deseti.“

     Cestou z rákosového ostrova se Otto dal do řeči s indiánským průvodcem. Slunce zapadalo za hory, na jezero padal večer, široko daleko ani živáčka, a muž se tichým hlasem pustil do vyprávění báje spojené s nejstarší historii Titicaca. „V místech, kde je dnes jezero, bylo kdysi město a v něm žili lidé, jimž nic nechybělo. Byli stále mladí, nestárli, všeho měli dostatek a jen se bavili, radovali a hodovali. Zapomněli, že kolem existuje svět, který nežije v takovém blahobytu, jako oni. S cizinci se nestýkali. I řekl si Bůh Virakocha, že podrobí spokojené obyvatele zkoušce. Poslal do města svého vyslance s poloprázdným vědrem vody. Ten klepal na všechny dveře a prosil obyvatele, aby mu dali napít, že má vody málo. Vždy se ale setkal s nepochopením. Když došel k posledním dveřím a zase nepochodil, vrátil se zpátky, položil poloprázdné vědro doprostřed náměstí, a zmizel. Tu se lidé shromáždili a udiveně se ptali, zda jde o vědro, s nímž je obtěžoval neznámý cizinec. Když se vzájemně ujistili, že ano, vědro rozbili. Tu z něho začala téct voda, Bůh se nahněval a pokryl oblohu těžkými mraky. Pršelo a pršelo. Město se potopilo, všichni zahynuli, a vzniklo jezero Titicaca. Kdysi bohaté město leží dnes pod vodou někde poblíž plovoucího ostrova, na němž žijí Urové. Virakocha se už na ně ale nezlobí, protože vidí jejich chudobu. Naopak nechal vystoupit z jezera muže Manco Capaca a ženu Mama Ocllo, vložil jim do rukou zlatý prut, a vyslal je hledat místo, kde najdou město stejně šťastné, jako bylo to dřívější. Skutečně ho našli, jmenuje se Cusco, a bylo to královské město Inků.“

     Na moravského geologa-cestovatele vyprávění indiánského průvodce silně zapůsobilo. Připomnělo mu podobnou báji, která se vypráví o jednom z tajuplných jesenických jezírek, ležícím asi tři kilometry jihozápadně od vesničky Rejvíz. Tzv. Velké mechové jezírko s křišťálově čistou vodou se nalézá uprostřed rozlehlých rašelinišť ve stínu vzrostlých i zakrslých borovic. Na dno však nelze dohlédnout; kdybychom to dokázali, spatřili bychom v temných vodách rozvaliny dávného města, které se prý propadlo do hlubin společně se zlatým kočárem, v němž se proháněl jakýsi pyšný jesenický měšťan. Zdá se, fantazie lidí z různých končin světa má shodné kořeny. Promítá se pravděpodobně do našeho vědomí na základě zkušeností s týmiž lidskými vlastnostmi a zvyky, ať už jejich nositele rozdělují oceány nebo hovoří různými jazyky.

     Pro každého cestovatele je orientace v prostředí a ve způsobu myšlení lidí, s nimiž se může na svých cestách setkat, velmi důležitá. Potřebných znalostí není nikdy dost. Sami víme, jak žalostné je setkání s člověkem, který si plete naši zemi s nějakou jinou a domnívá se, že Praha je hlavním městem Chorvatska. „Než jsem roku 1974 odletěl jako geolog působit dlouhodobě do Peru,“ svěřuje se Otto, „prostudoval jsem si veškerou dostupnou literaturu o historii země, o přírodních podmínkách, o ekonomice Peru, ale i celého teritoria Latinské Ameriky, o Indiánech, o sociálních podmínkách místních obyvatel. A když jsem se o třicet let později připravoval na expedici Titicaca 2004, bylo mi dopředu jasné, že za necelé plánované dva měsíce pobytu u jezera nemohu přinést nic nového, pokud nebudu dokonale připraven.“

     Poctivá práce přinesla výsledek. Když se Otto v létě 2004 ocitl na vysněných místech v Andách, vzpomněl si na klukovská léta, kdy v čelechovickém lomu kutal v místním lomu pátraje po zkamenělých korálech. Odvážně se pustil ve skalách nad tajuplným jezerem do hledání odpovědi na otázku, zda v oblasti Titicaca kdysi žili dynosauři, o jejichž existenci se vždycky zajímal. „Tento otazník je pro nás zatím záhadou,“ přiznal v expedičním deníku. „Jedno je ale jisté – jak dokazují výzkumy posledních desetiletí, celá kotlina Altiplana od jezera Titicaca na severu v Peru, až po jezero Poopó na jihu Bolívie, byla ještě z hlediska geologického vývoje země v nedávné minulosti obrovským sladkovodním jezerem…První informaci o stopách dinosaurů podal geolog Hugo Heyman teprve v roce 1985. Tato informace však byla utajena a nebyla sdělena veřejnosti. To se stává často i jinde ve světě…Těžební nebo stavební společnosti hodně zajímavých nálezů utajují z obavy, aby nebyla zastavena těžba či stavba, nebo prostě nález z neznalosti považují za bezvýznamný… Dinosauři v Jižní Americe rozhodně žili. Mezi chováním ještěrů a dnešními zvířaty existuje jistá podobnost. Stačí navštívit oblasti mělkých vod jezera Titicaca, v nichž roste krásně zelený rákos. Na vodě a na přilehlém pobřeží je vidět pasoucí se dobytek, který za sebou zanechává v bahně stopy. Proč by tedy i prehistoričtí ještěři nenašli v této krajině dostatek potravy a nezanechali po sobě v bahně mnoho stop?“ Jak je ale možné, že tyto stopy nebyly smyty vodní erozí, sedimetací, větrem a jinými exogenními vlivy, zeptal se sám sebe.

     Odpověď našel v učených knihách. „Asi před 68 miliony let zde došlo k obrovskému výbuchu sopky, který vymrštil do prostoru miliony metrů krychlových sopečného popela. Ten usmrtil v blízkém okolí všechno živé, ale zároveň zasypal i všechny čerstvé stopy ještěrů a jiných zvířat a zachránil je tak před působením exogenních procesů, které by je jinak zničily během několika hodin. Následně se na silnou vrstvu popela usadily další sedimenty, přinesené zejména řekami, přitékajícími do jezera. Silné horotvorné tlaky, zejména v průběhu tektonického neklidu, je postupně proměnily v horniny.“

     Jenomže dnes se uvedená oblast s nálezy kosterních pozůstatků dinosaurů nachází ve výškách dosahujících až 3 000 metrů, což se z hlediska jejich životních podmínek jeví jako nepříznivé. Jak je to možné? „Pohoří And utěšeně rostlo miliony let v důsledku srážky litosférických desek. V důsledku subdukce (podsouvání) pacifické oceánské desky pod okraj jihoamerické pevninské litosférické desky docházelo a stále dochází k pozvolnému zvedání And a s ním se dostávalo a dostává do větších výšek i jezero, které bylo pravděpodobně odděleným zbytkem moře,“ dověděl se od vědců. „Proběhla celá řada tektonických pochodů, které sedimentované vrstvy zvrásnily, porušily a dostaly do jiné polohy, než byla ta původní, horizontální. Proto dnes můžeme nalézat stopy dinosaurů na skalních stěnách i v šikmé poloze…“

     Zkamenělí koráli vykopaní před pětašedesáti lety v čelechovickém lomu by se radostně zatetelili nad úvahami zvědavého geologa, kterého zavedla klukovská touha po cestování až do skal nad bájným jezerem. Avšak stejnou radost, jako dumání nad prehistorií jihoamerických dinosaurů, nabídl Ottovi ještě jeden zajímavý objev, jehož popis se dostal do některých z jeho knih o expedici. „Poblíž města Huayatara byly na skalních stěnách objeveny skalní rytiny a kresby (petroglyfy), pravděpodobně náboženského významu… Na dalších skalních malbách je vyobrazena například incká princezna v nádherně zbarveném obřím koši, anděl s křídly, Indián nesoucí dary. Celé okolí je pak plné hvězd. Podle vyprávění Indiánů se jedná o bytosti zakleté do kamene.“ Další zajímavá lokalita je Kenko v blízkosti Cusca. Tam je na jednom místě monolit, zubem času setřelý, s vyobrazením pumy, která byla vždy v historii Inky pokládána za zvíře symbolické a mýtické…

     Nad tak zajímavým objevem může zaplesat srdce nejednoho znalce historie a výtvarného umění. Přitom je vlastně jen nepřímým produktem Ottovy dětské touhy vydat se do světa ve stopách hrdinů Karla Maye. Expedice Titicaca 2004 si ovšem vytkla náročnější úkol než popisovat starobylé skalní malby a zkoumat stopy titicacských dinosaurů. Souvisí s jedním z nejsložitějších problémů, jehož řešení čeká na moderní lidstvo.

     „Zejména v posledních desetiletích se vedou diskuze o nebezpečí kontaminace naší planety. Lidská činnost má negativní vliv na životní prostředí  a je i jednou z příčin probíhajících globálních klimatických změn, ohrožujícíh naši bezprostřední budoucnost.Jezero Titicaca nezůstává stranou tohoto ohrožení. Také jeho se týkají tyto negativní vlivy a pokud jim nebudeme čelit, pokud se nebudeme chovat citlivě a hlavně ekologicky,budoucí generace přijdou o možnost obdivovat tento opravdový klenot And. Ale nejen to. Jde o další pozitivní rozvoj nejen přírodní, ale i kulturní, historický, demografický. Je proto velmi záslužné, že vznikla a vzniká celá řada bilaterálních a mezinárodních projektů na záchranu jezera Titicaca tak, aby bylo zachováno ve stejném či lepším stavu pro budoucí generace.“

     Vědecká expedice Titicaca 2004 je minulostí. Uskutečnila se vlastně jako svého druhu pokračování mnoha dřívějších výprav našich odborníků do zemí třetího světa. Bylo by chybou pominout jejich dědictví. Vždyť stejně jako Otto Horský a jeho kamarádi se ve druhé polovině 20. století vydávali skoro do všech koutů světa čeští, moravští a slovenští inženýři, technici a stavbaři, kteří pomáhali v lidech u nás doma probouzet naději, že i oni jednou vykročí za svým snem.

     Štafetu dnes převzala mladší generace badatelů. Od neutuchajícího zájmu o ústrojné  propojení odbornosti s touhou po dálkách nemohou mladé nadšence odradit ani poněkud trpká slova Otto Horského, geologa se zaníceným cestovatelským srdcem, který si jednou při vzpomínce na andská oblaka povzdechl: „Někdy bývá cestovatelský  úspěch  v dějinách cestování zapsán zlatým písmem a vzpomínán celá desetiletí, zatím co cestovatelské aktivity spojené s praktickou činností zůstávají tak trochu stranou. A přece bývají mnohdy tou nejlepší vizitkou vyspělosti a kulturnosti našeho národa“

Kapitola z knihy nakladatelství JOTA v Brně v roce 2016, Zapomenuté výpravy, str.130 až 145

V uvedené knize je tato kapitola doplněna mnoha autentickými fotografiemi a dokumenty.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA