Jdi na obsah Jdi na menu
 


KLUBOVÁ ČINNOST

Klub H+Z

Klub H+Z působí ve Zlíně od roku 1998 jako občanské sdružení, jehož cílem je využití odkazu dnes už legendární cestovatelské dvojice inženýrů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda.
Cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund věnovali v roce 1995 rozsáhlý fond písemností, fotografií, negativů, filmů a suvenýrů ze svých cest Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Správu fondu převzal Archiv H+Z.                                

Příspěvky do blogspotu klubu H+Z

Horský, O. (2008): Můj geologický 21. srpen v Praze.

http://klubhz.blogspot.cz/2008/08/mj-geologick-21-srpen-v-praze.html

Horsky, O. (2009): Historie ohodnotí dílo, které zůstane.

http://klubhz.blogspot.cz/2009_04_01_archive.html

Horský, O. (2009): Vyznání Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi. http://klubhz.blogspot.com/2009_04_01_archive.html

Horský, O. (2010): Uznání vlády Peru Eduardu Ingrišovi.

http://klubhz.blogspot.cz/2010_01_01_archive.html

Horský, O. (2011): Zkušenosti z práce experta v   rozvojových zemích.zemích. http://klubhz.blogspot.cz/2011_06_01_archive.html 

Horsky, O. (2012): Je tady ráj, já chci být May.

http://klubhz.blogspot.cz/2012_02_01_archive.html

Horský, O. (2012): Blíží se konec světa?

http://klubhz.blogspot.cz/2012_04_01_archive.html

Horský, O. (2014): Ipras a Velikonoční ostrov navštívili Otto Horský a Hana Zelenková

http://klubhz.blogspot.cz/2014/01/ipras-velikonocni-ostrov-navstivili.html

Vyznání Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi

Otto Horský, 5. dubna 2008

       Když Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vyjeli od pražského Autoklubu v roce 1947 na cestu kolem světa, bylo mi právě 9 roků a 11 dní. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ve svých devíti letech byl o tom informován a chápal význam této ojedinělé události. Byl jsem plně zaujat čtením románů Karla Maye, Eduarda Štorcha, cestovatelů Enrique Stanko Vráze, Alberta Vojtěcha Friče a dalších. Hvězda H + Z teprve vycházela, aby později svou velikostí zastínila vše předešlé. Ale netrvalo dlouho, a byl jsem plně zaujat kontinentem Latinské Ameriky a touhou přiblížit se životu indiánů. To se již psala padesátá léta a rozhlasové reportáže již slavných mladých cestovatelů z jejich cesty po Jižní a Střední Americe jsem poslouchal s opravdovým obdivem a zaujetím. Začal  jsem spřádat plány o jejich následování.
       Protože jako svoje povolání jsem si zvolil geologii, nebyly moje představy o návštěvách dalekých zemí nereálné. To jsem ale ještě zdaleka netušil, že tak snadné to zase nebude. Vždyť po dostudování geologie to trvalo ještě celých čtrnáct let odborné a jazykové přípravy, než jsem byl vyslán v roce 1974 jako expert a diplomat v jedné osobě řídit nově zřízenou technickou kancelář v Limě v Peru. Samozřejmě jsem se před odjezdem seznámil s veškerou právě dostupnou literaturou o Peru a o Jižní Americe a cenným zdrojem poznání mi byly právě knihy a velmi objektivní reportáže inženýrů Hanzelky a Zikmunda. Oba mladí cestovatelé mě natolik okouzlili, že po návratu z Peru jsem byl v roce 1976 iniciátorem propagační cesty po kontinentu Jižní a Střední Ameriky „po stopách cestovatelů Hanzelky a Zikmunda“. Bohužel, byla doba tvrdé normalizace a museli jsme zvolit jiný krycí název. Jako společníky cesty jsem si vybral Milana Švihálka a Jiřího Vrožinu z Ostravské televize (s nimiž jsem v červnu téhož roku natočil skoro půlhodinový pořad pro televizi s názvem „Peruánské postřehy“) a novináře Jaromíra Musiala. Po asi půlroční přípravě, kdy jsme měli zajištěno od sponzorů skoro padesát tisíc dolarů a dvě osobní auta ze Škodovky a byla domluvena natáčení propagačních filmů v několika zemích Jižní Ameriky, ředitelka Československé televize přes moje opakované osobní urgence cestu svým dvěma pracovníkům nepovolila. Zatímco v té době by byl náš čin ojedinělý, dnes, díky šťastným okolnostem, může kdokoliv kráčet ve stopách naší slavné cestovatelské dvojice a již se i našla řada následovatelů.
       Když jsem se v roce 2004 zúčastnil odborné expedice „Titicaca. 2004. CZ“, vedené historikem Ivo Bartečkem, byl jsem odkázán skoro dva měsíce na tvrdé terénní podmínky a cestu několika tisíc kilometrů automobilem se vším, co s tím souvisí. Pouhé dva měsíce. A opravdu jsem se těšil, až naše poslání skončí a vrátíme se do normálního života. Tehdy jsem si uvědomil, že skoro desetileté cestování H + Z automobilem po mnoha kontinentech bylo nejen úžasným dobrodružstvím, ale i opravdovým hrdinstvím. Závěrem mého vyznání děkuji Ing. Miroslavu Zikmundovi, že se zúčastnil mé přednášky a vernisáže fotografické výstavy „Titicaca 2004“ ve Zlínském muzeu. Když jsem ho šel přivítat, prostě mi sdělil:
„Přišel jsem proto, že jsem vás chtěl poznat.“
Ihned jsem měl pocit, že se známe osobně již celá léta.

Můj geologický 21. srpen v Praze

19.8.2008

Malé připomenutí 40 výročí okupace Československa.

Čtyřicáté výročí okupace Československa mě nenechává chladným a vybízí k malému zamyšlení. Hlavně proto, že jsem se náhodou stal přímým svědkem těchto událostí v místě hlavního děje, tedy v Praze. A také proto, že jsem byl začátkem roku 2008 přijat za člena prestižního Klubu H+Z, občanského sdružení pro využití odkazu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, dvou nejvýznamnějších československých cestovatelů minulého století a také dvou občanů, kteří se otevřeně postavili za reformní snahy pro vybudování demokraticky a ekonomicky fungující společnosti a proti vstupu sovětských vojsk a spřátelených armád Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna roku 1968. Jako inženýrský geolog jsem se měl zúčastnit v roce 1968, v srpnu, 23. Mezinárodního geologického kongresu v Praze. Pro Československo to byla velmi prestižní záležitost a vysoké ocenění úrovně československé geologie jako takové, neboť o pořádání světového kongresu se bojuje stejně jako o účast na olympiádě a jako olympiáda se koná jen jednou za čtyři roky.

Moje účast na kongresu byla žádoucí i proto, že na něm měla být založena (a také byla) Mezinárodní asociace inženýrské geologie, IAEG. Bylo jaksi samozřejmostí, že do jejího čela byl postaven zakladatel československé, ale také světové inženýrské geologie jako samostatného oboru, akademik Quido Záruba.

Do Prahy jsem se vypravil 20. srpna posledním večerním letadlem z Ostravy. Udělal jsem si ještě malou procházku Václavským náměstím a některými ulicemi Prahy. Asi kolem desáté večer jsem se dostavil do Střešovic ke svému příteli, u nějž jsem měl být po dobu konání kongresu ubytován. Probudil mě kolem čtvrté hodiny ranní a s vyděšeným výrazem ve tváři mi sdělil neuvěřitelnou zprávu: „Vojska pěti stran Varšavské smlouvy překročila hranice naší republiky a obsazují nás. Zúčastnit se této akce odmítli pouze Jugoslávci a Rumuni“.

Nevěřil jsem, zdálo se mi to nanejvýš absurdní a nepravděpodobné. Byly sice varovné signály, týkající se i našeho mezinárodního kongresu, neboť zaznívaly hlasy z různých posledních setkání členů Varšavské smlouvy proti jeho konání. Ale takové porušení mezinárodních práv se mi zdálo naprosto nemožné. Můj přítel mi tedy pustil rádio. Vysílala právě rádio stanice Vltava, hlásající sovětskou propagandu a ospravedlnění zásahu proti „kontrarevoluci“. Teprve později jsme chytili i vysílání regulérní stanice, sdělující poslední zprávy z vývoje událostí.

První oficiální sdělení o vstupu vojsk Varšavské smlouvy sdělil ministr národní obrany Martin Dzúr předsedovi vlády Oldřichu Černíkovi již ve 23:40. A potom následovala jedna zpráva za druhou. Ještě v noci telefonoval Zdeněk Mlynář přímo do rozhlasu Provolání ke všemu lidu Československa, jenže záhy jeho hlas umlkl, neboť ředitel Ústřední správy spojů Karel Hofmann dal pokyn vypnout rozhlas v obvyklou dobu. Mezitím již přistávala na Ruzyňském letišti čtyřmotorová těžká letadla Antonov s vojenskou technikou, a to bez jakéhokoliv ohlášení a povolení. Cesta z letiště do Prahy byla zaplněna kolonami sovětských tanků a obrněných transportérů. Hluk letadel a těžké techniky otřásal celou Prahou. Teprve v pozdějším vysílání rozhlasu jsme vyslechli výzvu k občanům, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, neboť celá akce je sice popřením všech základních norem mezinárodního práva, ale odpor by byl záminkou k velkému krveprolití.

Kolem sedmé hodiny ranní jsem se ze Střešovic vypravil  pěšky do Dejvic na náměstí Velké říjnové revoluce, kde se v budově Českého vysokého učení technického (ČVUT) konal Mezinárodní geologický kongres. Na moje pozvání na něj přijel i profesor geologie Barcelonské univerzity Alfredo San Miguel Arribas. V roce 1967 mě pozval do Barcelony na měsíční stáž a moje pozvání bylo tedy i poděkováním. Již předem jsme se domluvili, že se sejdeme v předsálí budovy při registraci kolem deváté hodiny 21. srpna. Po cestě do Dejvic jsem potkal několik jedoucích tanků mířících do středu Prahy. Seděli na nich tupě zírající vojáci fyziognomie připomínající spíše pastevce z asijských stepí. Když se jeden z tanků na chvíli zastavil, přistoupil jsem k jednomu z nich a ptal jsem se ho, co dělají v Praze, v Československu, ve spřátelené zemi. Na to mi dal velice suverénní odpověď: „Nedávejte mi mylné informace. Jsme v Německu. Vypukla třetí světová válka“. A nehodlal se mnou dále o této jeho „pravdě“ diskutovat.

Profesor San Miguel mě již očekával před budovou. Měl sbalené kufry a byl netrpělivý, aby mě nepropásl. Za chvíli odváželi některé účastníky kongresu do Vídně a on byl vybrán mezi ty první. Tak jsem se na setkání s ním těšil, tolik jsem mu dlužil za jeho pohostinství ve Španělsku a naše „šťastné setkání“ bylo odsouzeno na pouhých 15 vzrušených minut. Během nich mi stačil vysvětlit svůj pohled na současný rozdělený svět a dal mi odpověď na moji jasně formulovanou otázku: „Co si pane profesore myslíte, jako cizinec znalý světa, že bychom jako národ měli dělat v této pro nás tak těžké a choulostivé situaci?“

Na to mi odpověděl: „Zachovejte klid a rozvahu, vyvarujte se krveprolití. Světové mocnosti si rozdělily sféry budoucího vlivu v Jaltě, ještě před skončením druhé světové války, a s tím se zatím nic nedá dělat. U nás mají vojenské základny Američané, vy spadáte do oblasti sovětské sféry vlivu. Čas všechno srovná. Tato situace rozděleného světa zde nebude navěky. Demokracie nakonec zvítězí.“

Poté byl odvezen do Vídně a trvalo několik dalších roků, než jsem jej mohl znovu pozvat do Československa. Opakovat všechny již známé skutečnosti by bylo zbytečné. Je faktem, že i účastníci geologického kongresu vydali různá prohlášení proti okupaci, všichni se ozdobili československými trikolórami a kulatými odznaky kongresu. Polští geologové se velmi styděli, že k okupaci se přidala i polská vojska a zřejmě ani Maďarům to nebylo lhostejné. Dokonce i přítomný kubánský geolog odsoudil okupaci. Tak neblaze skončila „olympiáda“ geologů, 23. Mezinárodní geologický kongres.

Co jsem chtěl říci o mé náhodné účasti na událostech 21. srpna přímo v Praze, jsem vyčerpal. Vše ostatní je známo a bylo již tisíckrát řečeno. Na tomto místě bych ale chtěl vyjádřit obdiv a uznání inženýrům Hanzelkovi a Zikmundovi za jejich nebojácné postoje v letech revolučního kvasu a po okupaci. Až do roku 1971 se oba cestovatelé těšili velké popularitě. Za výraznou angažovanost v demokratizačním hnutí v letech 1968 - 1969 však byli oba později diskriminováni. Bylo zastaveno vydávání jejich knih, promítání filmů a byli zcela vyřazeni z oficiálního kulturního a politického dění. Jiří Hanzelka měl za normalizace potíže sehnat zaměstnání. Později  patřil  k prvním signatářům dokumentu Charta 77. Po podpisu tohoto dokumentu pracoval až do roku 1989 jako dělník. Zvláštní zpráva obou cestovatelů o Sovětském svazu, a zejména její 4. část určená Leonidovi Iljičovi Brežněvovi, která upozorňovala na vady jejich ekonomického a sociálního systému a vyzývala k nápravě, byla prohlášena za nejhrubší antisovětský pamflet. A tím byl osud obou neohrožených cestovatelů světového jména na dlouhé roky normalizace zpečetěn.

Na uvedeném obrázku čtou Jiří Hanzelka a Pavel Kohout v televizi Poselství občanů Československa předsednictvu ÚV KSČ k zachování pevných a tvrdých postojů při jednáních se sovětským vedením. Jejich prohlášení mělo ohlas po celé zemi a údajně ho podepsal téměř milión lidí.

Účast na světovém  Geologickém  kongresu v Praze byla pro mě důležitou událostí v mém životě. Odletěl jsem z Ostravy 20 srpna 1968 večer do Prahy a již kolem dvaadvacáté hodiny nás přepadla   okupační  vojska Varšavské smlouvy.  Zahraniční účastníci byli ihned druhý den ráno odvezeni do Vídně kvůli jejich bezpečnosti. S mým přítelem, španělským profesorem San Miguelem Arribasem, jsem se setkal jen na několik minut. Kongres  se konal  dál  ve velmi stísněných a smutných podmínkách. Mnozí delegaáti, dokonce i z Kuby, se vyslovili otevřeně proti okupaci.

 

Historie ohodnotí dílo, které zůstane

Vystavil admin Klubu H+Z

Otto Horský, 25. března 2009

Myslím, že pan Zikmund se vůbec nemusí pomlouvačnou kampaní zabývat. Historie ocení jen ty, kteří za sebou zanechali pro budoucí generace opravdové dílo, ne nějaké "hodnotitele" minulosti, kteří se cítí ublíženi, protože nic nedokázali a vymlouvají se na to, že jim to režim neumožňoval. Kdyby to tak udělal každý, tak bychom neměli Otto Wichterleho, ani Zátopka a celou řadu světově významných osobností. Držím panu Zikmundovi palce a doufám, že se k tomu postaví velkoryse. K lidské malosti totiž ani jiný postoj není možný.

Poznámka: Moje vyjádření k pomlouvačné kampani při příležitosti jeho 90-tých narozenin.

 

Uznání vlády Peru Eduardu Ingrišovi

Ing. Otto Horský, CSc

26. 1. 2010

Vláda Peru panu Eduardu Ingrišovi (11. února 1905 – 11. ledna 1991) -  Uznání a vděčnost za jeho rozsáhlou a důležitou práci jako peruanistovi v oboru hudby, antropologie, vědeckého výzkumu, filmu a fotografie, práce, ve které předvedl velkou lásku k Peru a ať se stále upevňují přátelská pouta a vzájemná uznání mezi Peru a Českou republikou. Lima,2009.
 

       Po více než dvouletém úsilí dne 12. února 2010 převezme vdova po Eduardu Ingrišovi, paní Nina Ingriš, pamětní desku peruánské vlády panu Eduardu Ingrišovi z rukou Jeho Excelence, peruánského velvyslance v České republice, pana Alberta Salase Barahony. Ocenění Eduardu Ingrišovi právem náleží nejen za jeho rozsáhlou a důležitou práci peruanisty, která bezesporu vedla k upevnění přátelských pout mezi Peru a bývalým Československem. Eduard Ingriš nikdy nezapoměl, že je Čech, a to ani v dobách nejhlubší totality, kdy se jeho jméno nesmělo u nás ani vyslovit. Nebýt úžasného úsilí jeho manželky Niny, která se vrátila do České republiky před sedmi lety, a dalších přátel a obdivovatelů Eduarda Ingriše, zejména Miroslava Zikmunda, Petra Horkého a Miroslava Náplavy, kteří se přičinili o přestěhování jeho archivu dokumentů, fotografií, filmů a hudebních materiálů do České republiky, jen těžko by dnes bylo jméno tohoto obdivuhodného člověka, cestovatele, hudebníka a dobrodruha bylo tak populární a vyslovováno s takovým obdivem.
       Malým příspěvkem k tomu, aby jméno Eduarda Ingriše, ale i jeho manželky Niny, nebyly nikdy zapomenuty, byla i moje žádost adresovaná prezidentovi Republiky Peru, Jeho Excelenci Dr. Alanu García Pérezovi, k udělení státního vyznemenání za vyjímečné služby pro Peru. Ukázalo se však, že zákony Peru neumožňují předání státního vyznemanání tohoto typu „In Memoriam“, proto se peruánská vláda rozhodla udělit panu Eduardu Ingrišovi pamětní desku, která bude předána paní Nině Ingriš jménem peruánské vlády panem Albertem Salasem Barahonou, velvyslancem Peruánské republiky v České republice.

Návrh na státní vyznamenání Peru pro Eduarda Ingriše, In memoriam

Autor dopisu: Ing. Otto Horský, CSc

Jeho Excelenci Dr. Alanu García Pérezovi, prezidentovi Peru, dne 30. října 2007

Návrh na státní vyznamenání “Orden al Mérito por Servicios Distinguidos” pro pana Eduarda Ingriše, In memoriam.

Vážený pane prezidente,

podáváme tímto návrh na státní vyznamenání In memoriam pro hudebního skladatele a cestovatele Eduarda Ingriše, který značnou část svého života strávil v Peru a svou mnohostrannou činností úspěšně prezentoval Československo a vaši zemi v zahraničí.
Pan Eduard Ingriš se narodil 11. února 1905 v Čechách a proslavil se jako český hudební skladatel, dirigent, filmový dokumentarista, kameraman, fotograf a cestovatel. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky a po převzetí moci komunisty v roce 1948 v bývalém Československu se rozhodl, že se již nevrátí. Za svoji novou vlast si zvolil Peru, kde žil 14 let a získal i peruánské občanství. V Limě se stal vyhledávaným fotografem. Portrétoval i oficiální fotografie peruánského prezidenta Manuela Pradu. Otevřel si vlastní fotoateliér a začal se věnovat tzv. sociálnímu dokumentu, reklamní tvorbě, ale i fotografování peruánské krajiny a architektury. Jeho fotografie z Peru byly záhy velmi ceněny. Vyhrává mezinárodní fotografické soutěže a publikuje i v takových časopisech, jako  jsou Time a Life. V roce 1949 se právě v Peru osobně setkal se slavnou českou cestovatelskou dvojicí Zikmundem a Hanzelkou a ve svém studiu zpracovával jejich fotografie a doprovázel je i jako zkušený kameraman.
V Peru se seznámil s norským etnologem a mořeplavcem Thorem Hayerdahlem, který na balzovém voru Kon-Tiki přeplul Tichý oceán ve snaze prokázat svoji teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. Tato myšlenka nadchla Eduarda Ingriše natolik, že se rozhodl osobně ji potvrdit plavbou realizovanou za podobných podmínek. Postavil balzový vor Kantuta a v roce 1954 na něm vyplouvá do Polynésie. Členkou posádky tohoto prvního voru byla i Peruánka Natálie, představující symbolicky potomka původní incké civilizace. Tato cesta skončila nezdarem v obrovském vodním víru. Přesto  přinesla velmi cenné poznatky o mořských proudech v blízkosti kontinentu Jižní Ameriky a Eduardu Ingrišovi získala světovou popularitu. Na základě toho se rozhodl tuto expedici zopakovat.
V roce 1959 se mu skutečně podařilo na balzovém voru Kantuta II přeplout Tichý oceán a dostat se až do Polynésie, čímž byla teorie Thora Hayerdahla plně potvrzena. Z této cesty Ingriš natočil barevný film a zachytil ji na mnoha negativech a filmových záznamech. Jeho odvaha získala mezinárodní uznání a otevřela mu cestu pořádat v povodí Amazonky průzkumné expedice k Indiánům, při nichž natáčel přírodovědecké a cestopisné filmy. Z této doby pochází například jeho film Nepokořená Amazonka. Podnikl v Peru ale i další výpravy, které fotograficky zdokumentoval, jako třeba plavbu po řece Huallaga, navštívil Machu Picchu, plavil se přes jezero Titicaca do Bolivie.
V průběhu pobytu v Peru dirigoval Eduard Ingriš symfonický orchestr a skládal symfonie i písně, inspirované praobyvateli Peru, Inky. Skomponoval symfonický cyklus Bajo el Cielo del Peru a pod jeho taktovkou jej nahrál na gramodesky. Když zahajovala peruánská televize své vysílání, sólový part symfonického orchestru zpíval José Mojica a u dirigentského pultu stál Eduard Ingriš. V roce 1955 bylo vydáno Ingrišovo Album z Peru, obsahující 12 písní. Píseň z tohoto alba, Perú-mi amor, byla věnována manželce prezidenta republiky, paní Doně Maríi Delgado de Odría.
V roce 1962 odjel Eduard Ingriš do USA na Floridu, kde se seznámil s Ninou Karpuškinovou, brněnskou rodačkou, s níž se v roce 1965 oženil a natrvalo se usadil v USA. Téhož roku byl nominován na Oscara za hudbu k filmovému dramatu The Galant One. Dlouhá léta strávil se svojí manželkou na cestách po USA. Oba pořádali promítání Ingrišových filmů a besedy, které měly ve více než 600 městech USA mimořádný ohlas. Protože převážná většina těchto filmů se týkala právě Peru, i poslední roky svého života zasvětil prezentaci nejen své úspěšné dráhy fotografa, kameramana, autora hudby a krátkometrážních i celovečerních filmů, cestovatele, ale i propagaci Peru ve Spojených státech amerických.
Eduard Ingriš zemřel ve věku 86 let v Reno ve státě Nevada v roce 1991. Zanechal po sobě dobře zorganizovaný archiv, dokumentující fotograficky a na filmovém materiálu zejména jeho peruánský pobyt v letech 1948 až 1962. Byla to právě jeho žena Nina Ingriš, která tento archiv věnovala po jeho smrti České republice. O převoz celé tuny Ingrišových písemností, notových záznamů, fotografií, filmů a zvukových nahrávek, se v roce 2001 zasloužili  cestovatel Miroslav Zikmund a několik dalších nadšenců. Paní Nina Igriš se natrvalo vrátila do České republiky a dále prezentuje nesmrtelné dílo svého manžela na přednáškách a výstavách.
Vážený pane prezidente, pan Eduard Ingriš si plně zaslouží peruánské státní vyznamenání, a to nejen za svoje objevitelské cesty, ale zejména proto, že celý svůj život v emigraci zasvětil propagaci Peru v dané historické epoše. Jeho pozůstalost dnes přitahuje zájem České republiky a jeho dílo je hodnoceno i jako přínos k úspěšnému rozvoji přátelských, kulturních a vědeckých styků mezi našimi zeměmi.

Ing. Otto Horsky, CSc, peruanista

Žádost o udělení vyznamenání panu Eduardu Ingrišovi byla ve španělském jazyce zaslána panu prezidentovi s laskavou podporou a doporučením pana velvyslance Alberta Salase Barahony. Žádost rovněž podpořily následující významné osobnosti: Roman Onderka, primátor statutárního města Brna, Ing. Stanislav Juránek, hejtman Jihomoravského kraje, Ing. Miroslav Zikmund, spisovatel a cestovatel, doc. PhDr. Ivo Barteček, CSc., děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, PhDr. Ivan Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, PhDr. Karel Pavlištík, CSc., předseda Klubu Hanzelky a Zikmunda, Milan Švihálek, spisovatel a publicista.

POR LOS 400 AÑOS DEL FALLECIMIENTO DEL INCA GARCILASO

Při příležitosti oslavy 400 let od smrti španělského kronikáře Inky Garcillaso de la Vega byla pod záštitou peruánské velvyslankyně J.E. Liliany de Olarte de Torres Muga uvedena světová premiéra písně Eduarda Ingriše Peru mi amor.

En el marco de las actividades proyectadas por la Embajada por el cuarto centenario del fallecimiento del Inca Garcilaso de la Vega, considerado el primer más caracterizado mestizo del Perú, tuvo lugar en Praga una programación con números musicales de raíces autóctonas, hispanas, moras y africanas de nuestro país. Prestó su valioso concurso la entidad local “Ambassadors Concert Series”, que dirige la dama checa Romana Kokoska. Desinteresada y patrióticamente participó la destacada cantante lírica nacional señora Fátima Espinosa de Zavala, quien vino a Praga a tal efecto, acompañada de su pianista y arreglista, señor Manuel Sánchez. El también peruano señor Carlo Zegarra Abanto, residente en Praga, se asoció tocando el cajón. Actuó como Maestra de Ceremonias la señora Verónica Drozen, prestigiosa folklorista peruana, radicada en la República Checa. (Campeona de marinera) El grupo se presentó el viernes 30 de septiembre y el martes 4 de octubre de 2016, en el teatro del Conservatorio de Música Jan Deyla, a sala plena en ambas ocasiones. La apertura estuvo a cargo del Embajador Hynek Kmonicek, distinguido peruanista y Asesor para Relaciones Internacionales de la Presidencia de la República Checa. La concurrencia en las dos funciones estuvo compuesta por miembros del cuerpo diplomático y de sectores culturales, gubernamentales, académicos, empresariales, periodísticos, comunidad peruana. El repertorio de la señora Zavala incluyó temas de Rosa Mercedes Ayarza de Morales, Jorge Bravo de Rueda, Carlos Valderrama, Miguel Ángel Hurtado, Daniel Alomía Robles, Andrés Soto, Chabuca Granda.

Número especial de la señora Zavala fue la interpretación del vals “Perú mi Amor”, del brillante compositor checo Eduard Ingris (1905-1991), quien en la década de 1950 dirigiera nuestra Orquesta Sinfónica y realizara diversos trabajos de investigación musical en todo el territorio nacional. La partitura de esa melodía la proporcionó gentilmente el Profesor Otto Horsky, peruanista de renombre.

As it is mentioned in the brochure, let me emphasize that our program  includes the song “Perú mi Amor”, or “Peru my Love”, composed in Lima in the mid-1950s by the multi-talented Czech citizen Mr. Eduard Ingris.  He was a most notable musician, photographer, film maker, explorer and much more. The music and lyrics were given to the Embassy by Professor Otto Horsky. Thank you very much, Professor Horsky, who has also lived and worked in Peru, having written a superb book about his experiences in my country.

http://peru-embajada.cz/actividades/por-los-400-anos-del-fallecimiento-del-inca-garcilaso/#more-3468

Poznámka: Ke zhudebnění písně Eduarda Ingriše „Peru mi amor“ dala laskavé svolení manželka Eduarda Ingriše, paní Nina Ingriš. Noty a slova ve španělštině a v češtině dohledala v archívu H+Z ve Zlíně jeho vedoucí PhDr. Magdalena Preiningerová

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA