Jdi na obsah Jdi na menu
 


Já a Klub-Klub a Já

Já a Klub – Klub a Já.

 

Vyznání k členství v Klubu H+Z

 

Otto Horský


 

Když Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vyjeli od pražského Autoklubu v roce 1947 na cestu kolem světa, bylo mi právě 9 roků a 11 dní. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ve svých devíti letech byl o tom informován a chápal význam této ojedinělé události. Byl jsem plně zaujat čtením románů Karla Maye, Eduarda Štorcha, cestovatelů Enrique Stanko Vráze, Alberta Vojtěcha Friče a dalších. Hvězda H + Z teprve vycházela, aby později svou velikostí zastínila vše předešlé. Ale netrvalo dlouho, a byl jsem plně zaujat kontinentem Latinské Ameriky a touhou přiblížit se životu indiánů. To se již psala padesátá léta a rozhlasové reportáže již slavných mladých cestovatelů z jejich cesty po Jižní a Střední Americe jsem poslouchal s opravdovým obdivem a zaujetím. Začal jsem spřádat plány o jejich následování.

 

Protože jako svoje povolání jsem si vybral geologii, nebyly moje představy o návštěvách dalekých zemí nereálné. To jsem ale ještě zdaleka netušil, že tak snadné to zase nebude. Vždyť po dostudování geologie to trvalo ještě celých čtrnáct let odborné a jazykové přípravy, než jsem byl vyslán v roce 1974 jako expert a diplomat v jedné osobě řídit nově zřízenou technickou kancelář v Limě v Peru. Samozřejmě jsem se před odjezdem seznámil s veškerou právě dostupnou literaturou o Peru a o Jižní Americe a cenným zdrojem poznání mi byly právě knihy a velmi objektivní reportáže inženýrů Hanzelky a Zikmunda. Oba mladí cestovatelé mě natolik okouzlili, že po návratu z Peru jsem byl v roce 1976 iniciátorem obchodně  propagační cesty po kontinentu Jižní a Střední Ameriky „Po stopách cestovatelů Hanzelky a Zikmunda“. Bohužel, byla doba tvrdé normalizace a museli jsme vzhledem k deshonestovaní obou slavných cestovatelů zvolit jiný krycí název. Jako společníky cesty jsem si vybral Milana Švihálka a Jiřího Vrožinu z Ostravské televize (s nimiž jsem v červnu téhož roku natočil skoro půlhodinový pořad pro televizi s názvem „Peruánské postřehy“) a novináře Jaromíra Musiala. Po asi půlroční přípravě, kdy jsme měli zajištěno od sponzorů skoro padesát tisíc dolarů a dvě osobní auta ze Škodovky a byla domluvena natáčení propagačních filmů v několika destinacích  Jižní Ameriky, ředitelka Československé televize přes moje opakované osobní urgence cestu svým dvěma pracovníkům nepovolila. Zatímco v té době by byl náš čin ojedinělý, dnes, díky šťastným okolnostem, může kdokoliv kráčet ve stopách naší slavné cestovatelské dvojice a již se i našla řada následovatelů.

 

Uplynulo mnoho roků od mého pokusu cesty po stopách H+Z v roce 1976. V následujících letech jsem se věnoval hlavně své odborné činnosti při inženýrsko-geologickém průzkumu pro přehrady jak doma, tak v zahraničí, zejména na Kubě a ve Španělsku. Když jsem se v roce 2004 zúčastnil odborné expedice „Titicaca.2004.CZ“, vedené historikem Ivo Bartečkem, byl jsem odkázán skoro dva měsíce na tvrdé terénní podmínky a cestu několika tisíc kilometrů automobilem se vším, co s tím souvisí. Pouhé dva měsíce. A opravdu jsem se těšil, až naše poslání skončí a vrátíme se do normálního života. Tehdy jsem si uvědomil, že skoro desetileté cestování H + Z automobilem po mnoha kontinentech bylo nejen úžasným dobrodružstvím, ale i opravdovým hrdinstvím. A zde začíná  počátek mé spolupráce s Klubem H+Z. Mé přednášky a vernisáže fotografické výstavy o odborné expedici „Titicaca 2004“ ve Zlínském muzeu dne 19. ledna 2007 se zúčastnil i Ing. Miroslav Zikmund. Když jsem ho šel přivítat, prostě mi sdělil:„Přišel jsem proto, že jsem vás chtěl poznat.“ Ihned jsem měl pocit, že se známe osobně již celá léta. 

 

Na tomto místě je třeba se zmínit, že již od začátku roku 2006 jsem začal spolupracovat s peruánským velvysla-nectvím v Praze, zejména s velvyslan-cem, J. E. Albertem Salasem Baraho-nou. Zaujaly ho moje aktivity směrované již od roku 1974 k prohlou-bení vzájemných přátelských vztahů spolupráce mezi našimi zeměmi a zejména moje začínající spolupráce s Klubem H+Z. Společně s paní Ninou Ingriš, manželkou Eduarda Ingriše žijící v Brně, s níž jsem se v roce 2006 seznámil, jsme se domluvili, že s podporou Klubu H+Z požádáme o udělení státního vyznamenání Peru „Orden al Mérito por Servicios  Distinguidos“ pro Eduarda Ingriše, In memoriam. Žádost na prezidenta Peru, J. E. Dr. Alanu Garcíu Pérezovi jsem 30. října 2007 ve španělském jazyce připravil a byla včetně přiložené dokumentace a za podpisové podpory významných českých osobností, mimo jiné Ing. Miroslava Zikmunda a PhDr. Ivana Plánky, ředitele Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně,  odeslána prostřednictvím peruánského velvyslanectví do Peru. Protože státní vyznamenání, jak nám bylo následně sděleno, se v Peru udělují jen žijícím osobám, v září roku 2009 peruánská vláda schválila posmrtné udělení pamětní desky Eduardu Ingrišovi s následujícím textem: Uznání a vděčnost za jeho rozsáhlou a důležitou práci jako peruanistovi v oboru hudby, antropologie, vědeckého výzkumu, filmu a fotografie, práce, ve které předvedl velkou lásku k Peru a ať se stále upevňují přátelská pouta a vzájemná uznání mezi Peru a Českou republikou.“. Dne 12. února 2010, jeden den po dni, kdy by se Eduard Ingriš dožil 105 let, převzala paní Nina Ingriš z rukou peruánského velvyslance Alberta Salase Barahony ve Zlíně toto vysoké ocenění. Jak symbolické. V únoru se narodil Eduardův přítel Miroslav Zikmund, v únoru je také výročí smrti Jiřího Hanzelky a po únoru roku 1948 se Ingriš definitivně rozhodl zůstat v Peru. Logickým vyústěním této mé spolupráce s Klubem H + Z bylo moje přijetí do Klubu za řádného člena, schválené na výroční členské schůzí 15.2.2008 s klubovým číslem 36

 

Shlédnout fotografickou přílohu Já a Klub Kluba a Já.

 

Slavnostní předání pamětní desky věnované posmrtně Eduardu Ingrišovi:Zleva: Otto Horský, Miroslav Zikmund,Jeho Excelence Dr. Alberto Salas Barahona velvyslanec Peru, Nina Ingrišová, primátorka města Zlína Irena Ondrová, podobizna Eduarda Ingriše, ředitel Muzea JV Moravy Dr.Ivan Plánka. 12. února 2010.

 

Klub H+Z ve Zlíně od svého založení vykonal mnoho práce ve smyslu uvedené základní myšlenky, tj. zachování duchovního odkazu obou inženýrů. Je správně uvedeno „inženýrů“ a ne cestovatelů, protože jejich velký odkaz zasahuje mnoho oblastí a je těžko postižitelný jedním výrazem. Ovšem Klub H+Z není anonymní pojem, jsou to právě lidé, jeho členové, kteří se nejvíce zasloužili a stále zasluhují o naplňování tohoto odkazu. Proto jsem se rozhodl i já přispět svým malým dílem a v následujících deseti letech po přijetí za členu Klubu jsem nadále prohluboval zejména spolupráci mezi peruánským velvyslanectvím a Klubem H+Z. Když se v červnu roku 2016 na setkání s novou velvyslankyní  Peru J. E. Lilianou DeOlarte de Torres Muga v její rezidenci v Praze (viz foto) ode mě dozvěděla o této mé spolupráci, zajímala se zejména o osobnosti inženýrů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky, o aktivity Klubu H + Z  a chtěla se více dozvědět  o nesmrtelném díle Eduarda Ingriše. Velice ji zaujala zejména jeho hudba, neboť sama má i hudební vzdělání a hraje velmi dobře na kytaru. Moje informace o jeho písni „Perú, mi amor“ , která byla věnována první dámě Peru, manželce prezidenta Odríi, ji zaujala natolik, že ihned prohlásila, že ji nechá ve španělštině zhudebnit. Sehnat noty a španělský text písně však vůbec nebylo jednoduché. Navštívil jsem v Brně paní Ninu Ingriš, ta mi však sdělila, že tyto noty ani text nemá, ale dobře si na tu píseň vzpomíná, i na český text, v němž zejména druhá sloka ji vždy dojímala k slzám. Doslovně pravila: To jasně dokazuje, že Eduard stále myslel na svůj domov, na svou vlast, jak to v té druhé sloce jasně napsal, jaké city v těchto několika slovech vyjádřil a svůj stesk po domově a svou lásku k vlasti.“ Paní Nina mi nakonec doporučila, abych se obrátil na Klub H + Z, na archív Eduarda Ingriše ve Zlínském muzeu, což jsem učinil. Velmi vysoce jsem hodnotil, že ředitelka toho archívu,  PhDr. Magdalena Preiningerová noty dohledala a ihned zaslala k disposici. A co nejvíce je hodno obdivu, že již 30 září 2016 v noblesní koncertní síni Jan Deyla Conservatory, Maltézské nám. 14, Malá Strana, Praha 1, pod záštitou ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka a pod patronací velvyslankyně Peru I.E. paní Liliany DeOlarte de Torres-Muga, za účasti diplomatického sboru a mnoha významných hostí, byla  píseň představena  uznávanou peruánskou mezzosopranistkou  Fatimou Espinosa de Zavala z Limy, za doprovodu vynikajícího peruánského klavíristy Manuela Sáncheze.

 

Shlédnout fotografickou přílohu Já a Klub Kluba a Já.

 

Světová premiéra písně Eduarda Ingriše “Perú mi amor”. Zpívá Fatima Espinosa de Zavala.

 

Po velkém úspěchu světové premiéry písně Perú mi amor, se paní velvyslankyně  rozhodla, že nechá zhudebnit některá jeho další díla. Za tím účelem společně se mnou navštívila archiv Eduarda Ingriše ve Zlínském  muzeu a díky velké laskavosti PhDr. Magdaleny Preiningerové  jí byly všechny materiály, které si jako vhodné ke zhudebnění vybrala, odeslány. Nutno dodat, že mnoho hudebních materiálů Eduarda Ingriše bylo předáno již předchozím peruánským velvyslancům, nejdříve Albertu Salasi Barahonovi (2007), po nástupu velvyslankyně Marity Landaveri Porturas o ně projevil eminentní zájem, dle jejího sdělení,  světově proslulý peruánský quenista (hráč na andskou flétnu) Vlado Urlich, žijící od roku 2009 v Praze, kde spolupracuje na významných projektech např. s Jaroslavem Svěceným a Michalem Dvořákem. Jestli některé písně Eduarda Ingriše převzal do svého repertoáru, mi však není známo.

Pokud se  mám vyjádřit k mým dalším aktivitám ve prospěch Klubu H + Z, které snad stojí za zmínku, nestačí na to jen několik stran. Stačí se podívat na moji poslední knihu vydanou na DVD nosiči Vita est a tortuosis iter – Život je klikatá cesta (© 2017), kde jen kapitola o mé činnosti v Klubu H + Z zahrnuje 14 stran, zahraniční ohlasy 16 stran, ohlasy v tisku a sdělovacích prostředcích 14 stran. Kniha obsahuje i moje televizní a zejména rozhlasová vystoupení, k nimž jsem přizval i členy klubu, manžele Žižkovi a MUDr. Hanu Zelenkovou a rovněž obsahuje moje společné vystoupení s paní Ninou Ingriš ve Zlíně. Celkem 12 stran se věnuje mým power-pointovým prezentacím a přednáškám, v nichž vždy bylo zmiňováno jméno našeho klubu a osobnosti Miroslava Zikmunda a Eguarda Ingriše. Určitě ještě stojí za zmínku alespoň tři velmi významné akce, jedna v „Instituto Cervantes Praga“ pod záštitou peruánské velvyslankyně J. E. Marity Landaveri Porturas dne  12.5.2015 s názvem „Projekty, expedice a objevy: retrospektivní pohled na Peru“ (viz foto Marita Landaveri a Otto Horský), druhá dne 9.září 2016, vernisáž trvalé výstavy fotografií a dokumentů Otto Horského v zámku Letovice s názvem „Padesát let spolupráce s Peru“ pod záštitou peruánské velvyslankyně J. E. Liliany DeOlarte de Torres-Muga, třetí dne 24 června 2017 na zámku v Letovicích věnovaná poctě Eduarda Ingriše, rovněž pod záštitou peruánského velvyslanectví. Tuto poslední akci považuji za velmi významnou, neboť byla věnována i poctě paní Niny Ingriš, která promítla a doprovázela film Eduarda Ingriše Kantuta (viz foto), o čemž je pořízen filmový záznam. Slavnostní zahájení tohoto „Peruánského odpoledne“  je možno shlédnout na filmovém záznamu Lumíra Sochorce na  Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=TzvFXVDDso8.

 

Shlédnout fotografickou přílohu Já a Klub Kluba a Já.

 

 Nina Ingriš a Otto Horský na zámku v Letovicích 24.6.2017, hlavní aktéři slavnostní Pocty Eduardu Ingrišovi.

Za zmínku snad ještě stojí, že jsem pravidelným přispěvatelem blogspotu – blogspot.hz  a webových stránek www.klubhz.cz.  K uvedeným příspěvkům uvádím, že nejen seznamovaly a seznamují členy klubu se zajímavostmi a zkušenostmi z mých cest, ale vyjadřovaly se i k aktuálním otázkám či problémům. Například v článku ke čtyřicátému výročí událostí roku 1968 - Můj geologický 21. srpen v Praze nebo v krátkém sdělení na obhajobu Ing. Miroslava Zikmunda, když ho někteří pisálkové osočili při jeho devadesátiletém výročí - Historie ohodnotí dílo, které zůstane.

Závěrem k uvedenému zdůrazňuji, že všechny moje uvedené aktivity jsou vždy zaměřeny  na propagaci dobrého jména našeho klubu. Jsa si vědom, že náš Klub by měl soustředit opravdové nadšence pro ideu poslání klubu o vyžití odkazu cestovatelské dvojice H+Z, doporučil jsem k přijetí do Klubu H + Z MUDr. Hanu Zelenkouvou, CSc a velvyslance  Mgr.Ing. Jana Žižku s manželkou Evou, kteří se bezesporu, byť za krátkou dobu jejich členství, nejen dobře uvedli jako velmi aktivní členové, ale mnohokrát jsem se sám přesvědčil, že na svoje členství jsou velmi hrdí a propagují náš Klub doma a v zahraničí.

   Pojem H+Z se skutečně stal uznávanou značkou. Aniž bychom vyslovili jména obou inženýrů, většinou každý ví, o kom je řeč. Vždy oba dva  uvádím jako zářivý příklad dvou mladých vzdělaných lidí, kteří i přes všechny překážky v době německé či pozdější sovětské okupace šli cílevědomě za svým cílem a stali se příkladem pro mnoho dalších generací.

 

Doporučeno: Shlédnout fotografickou přílohu Já a Klub Kluba a Já.